Jak se žije drobným živnostníkům

Každé ráno se budím okolo deváté. Poté, co si udělám anglickou snídani na vidličku, se rozvláčnými pohyby ve svém měkoučkém flanelovém župánku jen tak bezcílně poflakuju bytem.

Úderem jedenácté se začnu připravovat na oběd s kamarádkou, případně nějakým tím klientem, když už to musí být. Odpoledne si tedy na chvilku sednu k práci, ale jen tak, aby se neřeklo a aby mě to ještě bavilo. Pak zaběhnu ke kadeřnici, případně zajdu na výstavu nebo na jógu. A to všechno dělám v době, kdy prosím pěkně všichni normální lidé (čti „zaměstnanci“) chodí do „opravdového“ zaměstnání.

Aspoň tak to vidí moje kamarádka, možná taky Petr a Klára a všichni další zaměstnanci, včetně státních zaměstnanců, jako je například bývalý stínový ministr financí za ČSSD a dnes ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. Jo, jo, je to skoro přesně tři roky, kdy vyslovil tu pravdu. Jsem já to ale parazit! Nad dalším daňovým přiznáním se mi to celé zase vybavuje a tak trochu zpytuju svoje parazitní (nebo parazitující?) svědomí.

Ale tak samozřejmě, vstávám docela pozdě, během dne si vlastně můžu opravdu dělat, co chci, jsem svoje vlastní šéfka, dojdu si na úřad v hodinách, kdy se tam po chodbách plíží maximálně důchodce nebo maminka s kočárkem, v obchodech jsem v časech, kdy běžní občané pracují (!!!), nikdo mě nenutí pracovat s lidmi, se kterými nechci. Svoboda nade vše! S tím jsem do toho taky šla a s vidinou pyžamových dnů, kdykoliv se mi zamane, se ze mě stala OSVČ. Nedokázala jsem ovšem dohlédnout za roh. A nikdo mi to neřekl. Od té doby mi ostatně nikdy nikdo (zadarmo) nic neřekl, nedal, neporadil.

Nikdo vám totiž neřekne, že na začátku budete muset vzít všechny klienty, osobní sympatie či antipatie stranou, abyste se uživili. A že budete ještě vděční tomu slizkému chlápkovi, který má pocit, že vám tou pracovní příležitostí prokazuje čest, a chce na oplátku slevu.

Nebo že se musíte naučit líp zacházet s časem a stát se vskutku brilantním projektovým manažerem. Jasně, pořád máte svobodu se rozhodnout, kdy v průběhu 24 hodin si těch svých 16 hodin odpracujete.

Že budete svým vlastním účetním, vymahačem, marketérem, PR konzultantem, osobním koučem, uklízečkou a svačinářkou. Že už nebudete oběd platit stravenkami, pokud si je tedy sami nekoupíte a v plné ceně nezaplatíte. Že si budete osobně chodit do papírnictví kupovat kancelářské sponky a papíry do tiskárny!

Že si budete muset zvyknout na neplacené dovolené a že dovolená je od slova „dovolit“, a tudíž si můžete dovolit pracovat i v Thajsku v době, kdy si půjdou všichni ostatní sednout k baru na drink. Pracovat si budete muset často dovolit i o víkendech.

Že už sice nebudete muset pracovat od devíti do pěti, ale s vaším přirozeným sklonem k workoholismu si budete muset najít někoho, kdo vám řekne, kdy naopak pracovat přestat. Jinak to zjistíte sami, až když si začnete v půl druhé ráno připadat přece jenom trochu unavení.

A do toho všeho vám napíše paní ministryně Marksová, že vám v důchodovém věku mohou coby živnostníkovi nastat problémy.

A taky vám nikdo neřekne, že budete hodně sami. Jako třeba já teď nad tímhle zpropadeným daňovým přiznáním.

Pak ale zase dojedete na schůzku ke klientovi, projdete kanceláří s otevřeným plánem (prý podporujícím týmového ducha a komunikaci) a kójemi dva na dva metry, ve kterých má každý na stole hrneček, květináč s kaktusem a fotku svojí rodiny. A zase si řeknete: Parazitem jsem a parazitem zůstanu!