To vás takhle nazují do těch středověkých nástrojů útrpného práva, kterým se říká „lyžáky“, ale vy jim už po pár minutách neřeknete jinak než „španělské boty“ (případně sarkasticky „kozačky“).
Už předtím jste se navlékli do lyžařských kalhot, lyžařské bundy, lyžařské helmy… jo jo, všichni už dnes lyžují v helmách, takže si na to „příjemné“ laskání ušních chrupavek prostě zvyknout musíte, přes to nejede vlak, jinak s vámi nikdo na tu sjezdovku nepůjde. A úplně zpocenou vás postrčí na mráz. Do ruky vám dají lyže, pod jejichž vahou se vám napoprvé překvapením podlomí kolena, a do druhé ruky vám cpou hůlky. S takovou výbavou hodnou výcvikového střediska pro kosmonauty NASA vás vyšlou k vleku. Máte pocit, že chůzí v mírném podřepu a s neustále podkluzujícíma nohama těch dvě stě metrů ani nepřekonáte. Ale podaří se. Konečně si můžete na chvilku sednout v kabince.
Sotva se vám zklidní tep a začnete zase pravidelně dýchat, vás šílenou rychlostí z kabinky vystrčí ven. Skoro ty dvě těžkotonážní klády nestihnete popadnout. Zapnou vás do nich, šťouchnou do vás a řeknou: „Podívej, to je ale krása!“ Vám se podaří jen tak tak udržet rovnováhu a konečně se taky rozhlédnete po okolí, vzhledem ke svému stavu poněkud klátivě. Zasněžené alpské štíty, které obkresluje dokonalá azurově modrá obloha, pod nohama bělostný křupající sníh. A hlasem anglického barda vykřiknete: „Nádhera!“, plíce se vám v hrudníku roztahují do všech světových stran, máte pocit, že se vznášíte. Pak vám ale extatický pohled bezděky padne k nohám, vy se podíváte DOLŮ, hystericky a zcela nebardovsky zvoláte: „Hrůza!“ a myslíte to naprosto upřímně.
Ale už je tu italský učitel lyžování, který kromě plynulé jízdy na lyžích mluví taky plynule italsky, bohužel jen velmi chabě anglicky a už vůbec nijak česky. Ukáže vám základní postoj a zavelí „andiamo“. Nezbývá než jet, nikdo jiný už kolem vás není, vždyť teď máte učitele, teď se budete dvě hodiny učit lyžovat, takže všichni ostatní mají volný program bez koule na noze. Jenže učitel je dvacet metrů pod vámi a jeho „andiamo“ začíná znít opravdu hlasitě. Teď, stejně jako ještě několikrát poté, vás napadne, kolik asi může stát přivolání vrtulníku pro neschopného lyžaře a jestli třeba nebude levnější předstírat úraz.
Ale ono to nakonec nějak jde. Hodně pomůže, když si řeknete, že je zbytečné moc lpět na životě a že už jste toho vlastně zažili dost. I toho hezkého. Vybrousíte si styl alá igráček, kterého se slepě držíte jako záchranného kruhu, i přes všechny povely teď už zoufalého učitele: pokrčit kolena („knýs dzis vej“), před zatočením vypérovat nahoru („ap“), nohy ke svahu („dzis vej“), tělo od svahu („dzis vej“) a ty ruce („hends“)! Proboha ty ruce!
Ale naučíte se taky ještě spoustu jiných věcí. Třeba že na sjezdovce musíte být ráno jako první, hned jak spustí vlek, protože na desátou už je tam každý blbec. Čechy že na svahu poznáte všude na světě – jezdí totiž v záklonu a vždycky rychleji, než by mohli mít pod kontrolou. Pak taky, že vás první dva dny budou bolet nohy tak, že bez pomoci bližního nevstanete z toalety, a že kolenní vaz si spolehlivě natrhnete poslední hodinu lyžování poslední den, právě když získáváte falešný pocit, že umíte lyžovat.
A taky velmi, ale velmi brzy pochopíte, že nejpříjemněji se lyžuje s aperolem v ruce před hospůdkou, samozřejmě na lehátku zalitém sluncem a s dobrým výhledem na svah.
@Alpy, Val di Sole, 2016.
