Jak jsem vyhrála 400 milionů
A tak jsem vážně zřejmě díky tomu špinavému zrcadlu, na které jsem se každý den dívala a které jsem se z pověrčivosti bála umýt, vyhrála 417.500.000 korun.
Ze všeho nejdřív jsme si s manželem pořídili byt. Bytovou situaci jsme se neúspěšně pokoušeli řešit už několik let, takže tahle výhra přišla jako na zavolanou. Vybrali jsme si pěkný mezonetový byteček v jednom luxusním komplexu na Vinohradech. Máme dvě terasy, jednu do dvora, druhou s výhledem na Grébovku, po tom jsem vždycky toužila. Prosadila jsem si taky malé wellness s vířivkou a saunou. Realitní makléř, který se před námi takřka plazil po kolenou, nám doporučil báječnou bytovou architektku paní Honosnou. Takže náš byt vypadá… no… jako sama paní architektka. Je neuvěřitelné, jak jde všechno hladce a rychle, když jsou peníze. Bydleli jsme do měsíce. Celé nás to vyšlo na šedesát mega. Sousedi jsou sice studení čumáci, ale to nás netrápí. Nějak jsme prostě mezi tu pražskou smetánku nezapadli. Asi nám závidí, že jsme pro ty peníze nemuseli hnout ani prstem. Nikdo z nich se s námi prostě nebaví nebo se minimálně tváří… rozpačitě, když nás někde potká.
Pár milionů jsme rozdali sem tam po rodině. Ale nemám z toho dobrý pocit. Bráchovi jsem dala dvacet pět milionů, aby si už konečně dostavěl barák a začali s rodinou slušně bydlet. Rodiče žádné peníze nechtěli, což mě dost mrzí. Prý to mám dát bráchovi. Jenže ten se mnou přestal komunikovat. On si určitě nemyslí, že měl dostat víc. Takový není. Ví, že mi to nebude moct nikdy vrátit. A je mu trapně. Ostatním členům rodiny trapně není. Myslí si, že dostali málo.
Začala jsem taky dělat večírky pro kamarády. Vždycky jsem byla dobrá hostitelka a bavilo mě zvát k nám lidi na večeři. Teď jsem byla navíc v ideální situaci – mohla jsem si pozvat lidí, kolik jsem chtěla, nechat si uvařit cateringovou společností, zaplatit si muzikanty a udělat doma třeba koncert. Cokoli, o čem se mi předtím ani nezdálo. Při jedné takové párty jsem ale zjistila, že ve svém vlastním bytě vůbec nikoho nepoznávám. Kamarádi zmizeli, přestali mi zvedat telefon a odpovídat na vzkazy. A tak se stalo, že se z mých starých přátel už nenašel vůbec nikdo, kdo by se mnou chtěl letět na víkend do Hong Kongu. A to jsem vždycky všechno platila já!
Oba jsme s manželem přestali pracovat. Přesněji – řekli jsme si, že bez práce být nemůžeme, ale chceme dělat něco smysluplného, co jsme si dřív nemohli dovolit. Ovšem najít takové zaměstnání, ve kterém budete prospěšní, aniž byste chtěli byť ten nejmenší plat, je podezřelé a skoro nemožné (pokud tedy nechcete někomu na potkání vyprávět, že jste vyhráli slušný balík). Stejně se nám začali ozývat různí cizí lidé, kvůli kterým jsme zase tak moc času neměli. Někteří chtěli přispět na charitu, jiní na stavbu nemocnice nebo dětského domova, další prý se ocitli v těžké životní situaci a potřebovali by půjčit. Chtěla jsem být prospěšná a spravedlivá. Opravdu ano. Ale bylo jich strašně moc. Moje dny se začaly podobat práci v kanceláři – každý den několik schůzek, konzultace s právníky a naším asset manažerem, abychom vůbec dokázali rozhodnout, komu dát a kdo si to zaslouží.
Nastal prostě čas zmizet. Aspoň chvíli cestovat po světě. Já chtěla projet nejdřív Asii, manžel chtěl začínat v Jižní Americe. A tak jsme vyrazili každý zvlášť, že se sejdeme někde cestou. Poznala jsem spoustu nových lidí, zvláštních nomádů se spoustou peněz a znuděným výrazem. Prakticky všichni měli problém s alkoholem. S manželem se nám nepodařilo domluvit, kde se potkáme. Po roce mě takový život přestal bavit a vrátila jsem se. Přijel domů půl roku po mně. Už nám to nějak neklape, prý jsem se změnila. Hledá si svůj vlastní byt, abychom si tolik nelezli na nervy. Dvacet milionů by mu snad mohlo stačit.
Tak už nejsme my, jsem jenom já s balíkem peněz, který se tenčí. Sen s pohádkovým začátkem se prostě nějakým strašným nedopatřením změnil v noční můru. Budím se na své obrovské posteli s baldachýnem zpocená… a … on naštěstí pořád leží vedle mě. V naší malé ložnici s výhledem na betonový dvorek, ve které kvůli velké posteli nejdou pořádně otevřít dveře. V koupelně na zrcadle pořád ten samý nápis. Beru do ruky houbu a MAŽU… té ošklivé číslovce dvě nuly;-) Pro jistotu, co kdyby to opravdu fungovalo.
Gabriela Bartošová
Jak se žije drobným živnostníkům
Každé ráno se budím okolo deváté. Poté, co si udělám anglickou snídani na vidličku, se rozvláčnými pohyby ve svém měkoučkém flanelovém župánku jen tak bezcílně poflakuju bytem.
Gabriela Bartošová
Jak jsem se ve 40 učila lyžovat
To vás takhle nazují do těch středověkých nástrojů útrpného práva, kterým se říká „lyžáky“, ale vy jim už po pár minutách neřeknete jinak než „španělské boty“ (případně sarkasticky „kozačky“).
Gabriela Bartošová
Profilové fotky aneb znáte dobře svého avatara?
Každý (teda kromě těch, kteří mezi námi žijí v jiné než online realitě) máme svého avatara. Naši představu o sobě sama, takovou, kterou se prezentujeme na internetu. Prostě profilovou fotku.
Gabriela Bartošová
Šest přesvědčivých tipů do návodu pro idioty
Moc zapálená čtenářka nejsem, když teda nepočítám Vogue, ten čtu pravidelně. Naposledy jsem četla Padesát odstínů šedi, to se mi docela líbilo. To číslo v názvu je fajn, dává mi totiž pocit jistoty.
Gabriela Bartošová
Nemýt si vlasy šamponem? Všechno jde, když se chce.
Vyzkoušela to už blogerka Jaquelyn i stále známější česká kadeřnice Blanka. A pak taky Hanka, Lenka a Alice. Prostě si přestaly mýt vlasy. Tedy splachují si je vodou pořád, ale přestaly úplně používat šampon.
Gabriela Bartošová
Co to znamená „běžet jako holka“
Vypadá to jako na konkurzu pro film nebo televizní reklamu. Režisérka dává pokyny: „Tak si tady teď stoupni a ukaž mi, jaké to je běžet jako holka.“ Asi dvacetiletá mladá žena běží dle pokynů – tedy spíš vyhazuje nohy do stran jako raněná laň a vypadá to, že ji místo vyvinuté rychlosti zajímá spíš účes a to, co z něj po této aktivitě zbude. „A jaké to je házet jako holka?“ Devítiletý kluk naznačuje hod, který končí právě tak, jak začal. Imaginární míček mu vyklouzne a spadne na startovní čáru. „A prát se jako holka?“ Třicetiletý muž se nejdřív velmi nejistě zasměje a pak naznačuje vpravdě kočičí souboj – pracky nahoru, drápky vystrčit, vydávat dostatečně infantilní zvuky a hlavně si při tom nezlomit nehet.
Gabriela Bartošová
Když se chlapům zatemní mozek
„Jaromír není?“ „Zase ne, kámo. Už asi chodí na lepší.“ Jaromírovo oblíbené místo zívá prázdnotou, až je z toho Pepovi teď uprostřed horkého července zima. Tady spolu sedávají každé léto. U rybníka, na lavici s výhledem na Bahňák a dětské prolézačky. Peterka točí pivo jako křen, občas jsou i špekáčky na ohni.
Gabriela Bartošová
Someliérský kurz a létající kanapky
Someliérský kurz můžu jenom doporučit. Sama mám právě jeden takový víkendový za sebou a jsem nadšená. A proč něco takového vůbec podstupovat? Protože máte rádi víno, dostanete kurz k narozeninám od kolegů, vytáhne vás vaše drahá polovička nebo kamarádka, nevíte o víně zhola nic a chcete se dozvědět víc... Důvodů jsou miliony. Po večírku, kterým naše firma slavila dvacetiletou přítomnost na českém trhu, mě napadá ještě jeden. Kolegyně Miládka by mohla vyprávět. Kde jí je teď ale asi konec?
Gabriela Bartošová
Hlavně zdravě
Tak zase přišla. Vyzáblá Mirka. Zvu ji poslední dobou k nám na večeři už jen ze zvyku. Tentokrát má v ruce umělohmotnou krabičku a v ní něco hnědého. A mně je jasné, že z mého kotlíku guláše a mísy cibulových kynutých knedlíků nepojí a ani se nedotkne pudinkového triflu, který jsem okoukala v pořadu tamté, co do všeho rve smetanu, šlehačku a máslo. Nic jiného jsem ani nečekala. Je mi to líto. Je mi jí líto.
Gabriela Bartošová
Jmenuji se Dieudonné a nejsem antisemita
Žiju si tady pěkně spokojeně v teploučku, v tom našem českém rybníčku, ale občas se přece jenom odvážím vystrčit hlavu a kouknout za hranice. Může to být i poučné. O tomhle chlapíkovi mi vyprávěl učitel angličtiny.
Gabriela Bartošová
Čekání na chrochtaně
Letní povídka pro Víkend MF DNES „Pst, tiše! Podívej!“ „Já nic nevidim.“ „Támhle, u toho rákosí!“ „Kde? Pořád nic nevidim.“ „No támhle vpravo!“ „No jo, tam se něco hejbe.“ „Přesně to myslím.“ „To je teda něco! Takže to sou ty chrochtani, tati?“ „Nejsem si úplně jistej, ale mohli by...“ „A sou chrochtani nebezpečný?“ „Asi jako každý zvíře. Musíš vědět, jak se před nimi chovat. Když se nebudou cejtit nijak ohrožený, nic ti neudělají. Nemusíš se bát.“ „Já se nebojim.“ „To je dobře. Se mnou se ani bát nemusíš.“ „Hm, ale máma mi říkala, že si stejně neni vůbec jistá, že sou.“ „Hm.“ „Ta se bude jednou divit, viď?“
Gabriela Bartošová
Na co čekáš, voe?
Muž kolem 40 let, lehce řídnoucí prošedivělé vlasy, napjatý soustředěný výraz, napjaté tělo, uštvaný unavený pohled. Mladý muž velmi nekonformního vzhledu, kolem 25 let, vlasy po stranách vyholené, fialový přeliv, piercing, cvočky, atd.
Gabriela Bartošová
A pejsánek kaká…
Je zima. Taková, že sníh pod nohama křupe. A je tma. Sedm hodin večer a jako by byla půlnoc. V dálce před sebou vidím tmavou siluetu. Za ní další, vynořují se pomalu z té tmy jako sochy památníku obětem komunismu na pražském Újezdě. Další zakuklené zjevení, další přívěsek svého chlupatého věrného přítele. A právě tady a teď mi to poprvé došlo – možná se ze mě stala členka společenstva psí pracky.
Gabriela Bartošová
Žluté nebe, modré slunce
Ráda bych vám představila Anušku. Je to sedmiletá holčička. Lékaři u ní diagnostikovali opožděný vývoj řeči s podezřením na poruchu intelektu. Diagnóza je potvora, nelítostná zkratka, která vás místo po stráni okolo potoka vede přímou cestou přes ošklivý betonový plácek. Diagnóza z vás udělá číslo ve statistice, údaj. Anušku mám moc ráda. Za to, že pořád svéhlavě kreslí žluté nebe a modré slunce, i když jí všichni okolo říkají, že rozumné holčičky to malují naopak. Díky Anušce taky vím, že slova nejsou zas tak důležitá. Důležitější je slyšet vrzání skřítka ve staré jabloni na zahradě a rozumět řeči vlaštovek. No ne? To přece stojí za úvahu.
Gabriela Bartošová
Jak pečou feministky
To, co vám budu vyprávět, není můj příběh, nejsou to moje zkušenosti, nestalo se to mně a není to o mně, ale o mojí kamarádce Majce. To jen tak na úvod a pro vás, kteří mě ještě neznají. Jinak všichni ostatní přece ví, že já na Vánoce vůbec nepeču. No vážně!
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1508x