Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem vyhrála 400 milionů

10. 12. 2015 10:20:47
Stalo se. Jednou v neděli jsem vyhrála. Asi za to může ten nápis v koupelně na zrcadle. V záchvatu motivace a snahy o pozitivní myšlení jsem si tam starou rtěnkou napsala: „Věřím, že vyhraju 400.000.000 Kč.“

A tak jsem vážně zřejmě díky tomu špinavému zrcadlu, na které jsem se každý den dívala a které jsem se z pověrčivosti bála umýt, vyhrála 417.500.000 korun.

Ze všeho nejdřív jsme si s manželem pořídili byt. Bytovou situaci jsme se neúspěšně pokoušeli řešit už několik let, takže tahle výhra přišla jako na zavolanou. Vybrali jsme si pěkný mezonetový byteček v jednom luxusním komplexu na Vinohradech. Máme dvě terasy, jednu do dvora, druhou s výhledem na Grébovku, po tom jsem vždycky toužila. Prosadila jsem si taky malé wellness s vířivkou a saunou. Realitní makléř, který se před námi takřka plazil po kolenou, nám doporučil báječnou bytovou architektku paní Honosnou. Takže náš byt vypadá... no... jako sama paní architektka. Je neuvěřitelné, jak jde všechno hladce a rychle, když jsou peníze. Bydleli jsme do měsíce. Celé nás to vyšlo na šedesát mega. Sousedi jsou sice studení čumáci, ale to nás netrápí. Nějak jsme prostě mezi tu pražskou smetánku nezapadli. Asi nám závidí, že jsme pro ty peníze nemuseli hnout ani prstem. Nikdo z nich se s námi prostě nebaví nebo se minimálně tváří... rozpačitě, když nás někde potká.

Pár milionů jsme rozdali sem tam po rodině. Ale nemám z toho dobrý pocit. Bráchovi jsem dala dvacet pět milionů, aby si už konečně dostavěl barák a začali s rodinou slušně bydlet. Rodiče žádné peníze nechtěli, což mě dost mrzí. Prý to mám dát bráchovi. Jenže ten se mnou přestal komunikovat. On si určitě nemyslí, že měl dostat víc. Takový není. Ví, že mi to nebude moct nikdy vrátit. A je mu trapně. Ostatním členům rodiny trapně není. Myslí si, že dostali málo.

Začala jsem taky dělat večírky pro kamarády. Vždycky jsem byla dobrá hostitelka a bavilo mě zvát k nám lidi na večeři. Teď jsem byla navíc v ideální situaci – mohla jsem si pozvat lidí, kolik jsem chtěla, nechat si uvařit cateringovou společností, zaplatit si muzikanty a udělat doma třeba koncert. Cokoli, o čem se mi předtím ani nezdálo. Při jedné takové párty jsem ale zjistila, že ve svém vlastním bytě vůbec nikoho nepoznávám. Kamarádi zmizeli, přestali mi zvedat telefon a odpovídat na vzkazy. A tak se stalo, že se z mých starých přátel už nenašel vůbec nikdo, kdo by se mnou chtěl letět na víkend do Hong Kongu. A to jsem vždycky všechno platila já!

Oba jsme s manželem přestali pracovat. Přesněji – řekli jsme si, že bez práce být nemůžeme, ale chceme dělat něco smysluplného, co jsme si dřív nemohli dovolit. Ovšem najít takové zaměstnání, ve kterém budete prospěšní, aniž byste chtěli byť ten nejmenší plat, je podezřelé a skoro nemožné (pokud tedy nechcete někomu na potkání vyprávět, že jste vyhráli slušný balík). Stejně se nám začali ozývat různí cizí lidé, kvůli kterým jsme zase tak moc času neměli. Někteří chtěli přispět na charitu, jiní na stavbu nemocnice nebo dětského domova, další prý se ocitli v těžké životní situaci a potřebovali by půjčit. Chtěla jsem být prospěšná a spravedlivá. Opravdu ano. Ale bylo jich strašně moc. Moje dny se začaly podobat práci v kanceláři – každý den několik schůzek, konzultace s právníky a naším asset manažerem, abychom vůbec dokázali rozhodnout, komu dát a kdo si to zaslouží.

Nastal prostě čas zmizet. Aspoň chvíli cestovat po světě. Já chtěla projet nejdřív Asii, manžel chtěl začínat v Jižní Americe. A tak jsme vyrazili každý zvlášť, že se sejdeme někde cestou. Poznala jsem spoustu nových lidí, zvláštních nomádů se spoustou peněz a znuděným výrazem. Prakticky všichni měli problém s alkoholem. S manželem se nám nepodařilo domluvit, kde se potkáme. Po roce mě takový život přestal bavit a vrátila jsem se. Přijel domů půl roku po mně. Už nám to nějak neklape, prý jsem se změnila. Hledá si svůj vlastní byt, abychom si tolik nelezli na nervy. Dvacet milionů by mu snad mohlo stačit.

Tak už nejsme my, jsem jenom já s balíkem peněz, který se tenčí. Sen s pohádkovým začátkem se prostě nějakým strašným nedopatřením změnil v noční můru. Budím se na své obrovské posteli s baldachýnem zpocená... a ... on naštěstí pořád leží vedle mě. V naší malé ložnici s výhledem na betonový dvorek, ve které kvůli velké posteli nejdou pořádně otevřít dveře. V koupelně na zrcadle pořád ten samý nápis. Beru do ruky houbu a MAŽU... té ošklivé číslovce dvě nuly;-) Pro jistotu, co kdyby to opravdu fungovalo.

Autor: Gabriela Bartošová | čtvrtek 10.12.2015 10:20 | karma článku: 34.83 | přečteno: 4141x

Další články blogera

Gabriela Bartošová

Jak se žije drobným živnostníkům

Každé ráno se budím okolo deváté. Poté, co si udělám anglickou snídani na vidličku, se rozvláčnými pohyby ve svém měkoučkém flanelovém župánku jen tak bezcílně poflakuju bytem.

4.3.2016 v 12:48 | Karma článku: 40.30 | Přečteno: 3346 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Jak jsem se ve 40 učila lyžovat

To vás takhle nazují do těch středověkých nástrojů útrpného práva, kterým se říká „lyžáky“, ale vy jim už po pár minutách neřeknete jinak než „španělské boty“ (případně sarkasticky „kozačky“).

8.2.2016 v 12:24 | Karma článku: 13.50 | Přečteno: 560 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Profilové fotky aneb znáte dobře svého avatara?

Každý (teda kromě těch, kteří mezi námi žijí v jiné než online realitě) máme svého avatara. Naši představu o sobě sama, takovou, kterou se prezentujeme na internetu. Prostě profilovou fotku.

23.11.2015 v 9:53 | Karma článku: 8.78 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

Radost jen tak. Třeba na gumě.

"...tak jsem koupila takovej ten balonek na gumě, pastelky a rumový pralinky, zabalila, odnesla na poštu a snad to vyjde."

19.10.2017 v 13:01 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 257 | Diskuse

Jana Slaninová

Domácí recepis proti bolesti hlavy

Jsou dny, kdy vás bolí hlava. Přes den se na lidi vrhají informace jako hladové lišky na králíčky. A v důsledku se hlava brání bolestí a nebo pnutím. A co ji prostě vypnout? Alespoň na chvíli.

19.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 5.86 | Přečteno: 121 | Diskuse

Bedřich Marjanko

Malé předvolební zamyšlení

Naše vlast opět žije volbami. Politici se navzájem osočují, podávají žaloby, a hlavně slibují vše možné i mnohdy nemožné. I zdejší blogy se většinou zabívají tímto tématem, což pochopitelné. Dovolím si k tomu i já napsat pár řádků

19.10.2017 v 11:01 | Karma článku: 14.85 | Přečteno: 308 | Diskuse

Vladimír Aim

Zase osudová kampaň - a zas mám pocit, že jsem za blbce

Česká volební kampaň je svérázně nudná; opakují se patetické výkřiky o „osudovosti“ (jako vždy), znovu kandidují strany a osoby nehodící se ani na ponocné a opět slyšíme jen o něco o zemských škůdcích a nesvéprávné konkurenci.

19.10.2017 v 10:19 | Karma článku: 12.58 | Přečteno: 264 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak napsat úspěšný blog

Tajemství úspěšnosti blogera tkví ve správném výběru vhodné fotografie. Přiznám se, že na to jsem nepřišla sama, poradila mi to jedna zdejší blogerka. A já blázen myslela, že tu jde především o psaní, asi jsem se mýlila.

19.10.2017 v 9:14 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 292 | Diskuse
Počet článků 16 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1455

"Za 20 let vám budou mnohem víc vadit věci, které jste neudělali. Mnohem víc, než ty, které jste udělali. Takže zahoďte svoji zaprděnost. Odplujte od bezpečného břehu. Chyťte dobrodružný vítr. Objevujte. Sněte. Zkoumejte." Mark Twain



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.