Nemýt si vlasy šamponem? Všechno jde, když se chce.
Proto se tomuto horkému bezšamponovému trendu taky říká „No Poo“. Výraz je zkrácením anglického „no shampoo“, tedy „žádný šampon“, ačkoli „poo“ samo o sobě znamená taky „kakat“ nebo hezky dětsky „hovínko“. A to už v člověku probouzí různé asociace.
Američanka Jaquelyn Byers si píše blog. Jmenuje se „Eko mamka malé sovičky“. Tato manželka, matka, tanečnice, knihomolka, výživová poradkyně samouk, kuchařka a myslitelka, jak se sama charakterizuje, úplně propadla zdravému životnímu stylu. Vaří zásadně z bio ingrediencí a pouze sezónní pokrmy. A protože jsou pro ni ingredience opravdu, ale opravdu zásadní, začala si jich všímat i jinde než u jídla. Tak se jí dostal do ruky i její šampon. Já etikety na výrobcích dopodrobna studuji na záchodě a mám tudíž tak trochu podezření, že toto sociální zařízení by mohlo stát i za vznikem hnutí „no poo“. Asociace je to neodbytná a stejně člověk na záchodě dostane často ty nejbláznivější nápady. Prostě mu to tam jinak myslí.
Ať už si Jaquelyn četla etiketu na svém šamponu kdekoli, upřímně se vyděsila. Dočetla se totiž, že obsahuje parabeny, ftaláty, vedlejší ropné produkty a jiné mňamky, a řekla si, že šampon už v životě nepoužije. A jestli nekecá, nepoužívá ho už 6 let. Tvrdila to i nevěřící a šokované reportérce z Huffington Post.
I česká kadeřnice Blanka má spoustu uvědomělých zákaznic, které se jí na tento trend dotazovaly. Nedalo jí to a vyzkoušela to za ně. Vlasy se jí prý po šesti týdnech „trošku“ zmastily, což pro ni bylo „docela“ nepříjemné. Pro mě ale hlavně neuvěřitelné, protože mně se vlasy zmastí každý třetí den. A to „trošku víc“. Asi neumím žádný umný účes nebo výčes, který by mi toto drsné období pomohl překlenout. Vlasy Blanka ale měla údajně velmi dobře upravitelné, byly totiž sice trochu mdlé, ale zato drsnější. A to byl plus. Markeťáci běžných šamponů asi šlapou vedle, když v reklamách ukazují modelky s lesklými hladkými vlasy. To už dneska prostě neletí. Jisté nevýhody „no poo“ ale Blanka přece jen objevila. Přiznala, že jí vlasy chvíli docela smrděly a že se už těšila, až si je po šesti měsících znovu umyje. Šamponem.
Já tedy u šamponu zůstanu určitě. Jaquelyn mě prostě nepřesvědčila. Mám ráda voňavé a nadýchané vlasy, každý holt máme jiné preference. Možná si budu jen trochu uvědoměleji číst etikety už dřív než na záchodě, protože přece jen – ani já nechci používat žádné „poo“. Ti odvážnější z vás se můžou připojit ke skupině „No Poo“ na Facebooku, čistit si zuby kamennou solí místo zubní pasty, případně si přestat stříhat nehty a brousit si je o kůru stromů. Ale o tom až příště.
Gabriela Bartošová
Jak se žije drobným živnostníkům
Každé ráno se budím okolo deváté. Poté, co si udělám anglickou snídani na vidličku, se rozvláčnými pohyby ve svém měkoučkém flanelovém župánku jen tak bezcílně poflakuju bytem.
Gabriela Bartošová
Jak jsem se ve 40 učila lyžovat
To vás takhle nazují do těch středověkých nástrojů útrpného práva, kterým se říká „lyžáky“, ale vy jim už po pár minutách neřeknete jinak než „španělské boty“ (případně sarkasticky „kozačky“).
Gabriela Bartošová
Jak jsem vyhrála 400 milionů
Stalo se. Jednou v neděli jsem vyhrála. Asi za to může ten nápis v koupelně na zrcadle. V záchvatu motivace a snahy o pozitivní myšlení jsem si tam starou rtěnkou napsala: „Věřím, že vyhraju 400.000.000 Kč.“
Gabriela Bartošová
Profilové fotky aneb znáte dobře svého avatara?
Každý (teda kromě těch, kteří mezi námi žijí v jiné než online realitě) máme svého avatara. Naši představu o sobě sama, takovou, kterou se prezentujeme na internetu. Prostě profilovou fotku.
Gabriela Bartošová
Šest přesvědčivých tipů do návodu pro idioty
Moc zapálená čtenářka nejsem, když teda nepočítám Vogue, ten čtu pravidelně. Naposledy jsem četla Padesát odstínů šedi, to se mi docela líbilo. To číslo v názvu je fajn, dává mi totiž pocit jistoty.
Gabriela Bartošová
Co to znamená „běžet jako holka“
Vypadá to jako na konkurzu pro film nebo televizní reklamu. Režisérka dává pokyny: „Tak si tady teď stoupni a ukaž mi, jaké to je běžet jako holka.“ Asi dvacetiletá mladá žena běží dle pokynů – tedy spíš vyhazuje nohy do stran jako raněná laň a vypadá to, že ji místo vyvinuté rychlosti zajímá spíš účes a to, co z něj po této aktivitě zbude. „A jaké to je házet jako holka?“ Devítiletý kluk naznačuje hod, který končí právě tak, jak začal. Imaginární míček mu vyklouzne a spadne na startovní čáru. „A prát se jako holka?“ Třicetiletý muž se nejdřív velmi nejistě zasměje a pak naznačuje vpravdě kočičí souboj – pracky nahoru, drápky vystrčit, vydávat dostatečně infantilní zvuky a hlavně si při tom nezlomit nehet.
Gabriela Bartošová
Když se chlapům zatemní mozek
„Jaromír není?“ „Zase ne, kámo. Už asi chodí na lepší.“ Jaromírovo oblíbené místo zívá prázdnotou, až je z toho Pepovi teď uprostřed horkého července zima. Tady spolu sedávají každé léto. U rybníka, na lavici s výhledem na Bahňák a dětské prolézačky. Peterka točí pivo jako křen, občas jsou i špekáčky na ohni.
Gabriela Bartošová
Someliérský kurz a létající kanapky
Someliérský kurz můžu jenom doporučit. Sama mám právě jeden takový víkendový za sebou a jsem nadšená. A proč něco takového vůbec podstupovat? Protože máte rádi víno, dostanete kurz k narozeninám od kolegů, vytáhne vás vaše drahá polovička nebo kamarádka, nevíte o víně zhola nic a chcete se dozvědět víc... Důvodů jsou miliony. Po večírku, kterým naše firma slavila dvacetiletou přítomnost na českém trhu, mě napadá ještě jeden. Kolegyně Miládka by mohla vyprávět. Kde jí je teď ale asi konec?
Gabriela Bartošová
Hlavně zdravě
Tak zase přišla. Vyzáblá Mirka. Zvu ji poslední dobou k nám na večeři už jen ze zvyku. Tentokrát má v ruce umělohmotnou krabičku a v ní něco hnědého. A mně je jasné, že z mého kotlíku guláše a mísy cibulových kynutých knedlíků nepojí a ani se nedotkne pudinkového triflu, který jsem okoukala v pořadu tamté, co do všeho rve smetanu, šlehačku a máslo. Nic jiného jsem ani nečekala. Je mi to líto. Je mi jí líto.
Gabriela Bartošová
Jmenuji se Dieudonné a nejsem antisemita
Žiju si tady pěkně spokojeně v teploučku, v tom našem českém rybníčku, ale občas se přece jenom odvážím vystrčit hlavu a kouknout za hranice. Může to být i poučné. O tomhle chlapíkovi mi vyprávěl učitel angličtiny.
Gabriela Bartošová
Čekání na chrochtaně
Letní povídka pro Víkend MF DNES „Pst, tiše! Podívej!“ „Já nic nevidim.“ „Támhle, u toho rákosí!“ „Kde? Pořád nic nevidim.“ „No támhle vpravo!“ „No jo, tam se něco hejbe.“ „Přesně to myslím.“ „To je teda něco! Takže to sou ty chrochtani, tati?“ „Nejsem si úplně jistej, ale mohli by...“ „A sou chrochtani nebezpečný?“ „Asi jako každý zvíře. Musíš vědět, jak se před nimi chovat. Když se nebudou cejtit nijak ohrožený, nic ti neudělají. Nemusíš se bát.“ „Já se nebojim.“ „To je dobře. Se mnou se ani bát nemusíš.“ „Hm, ale máma mi říkala, že si stejně neni vůbec jistá, že sou.“ „Hm.“ „Ta se bude jednou divit, viď?“
Gabriela Bartošová
Na co čekáš, voe?
Muž kolem 40 let, lehce řídnoucí prošedivělé vlasy, napjatý soustředěný výraz, napjaté tělo, uštvaný unavený pohled. Mladý muž velmi nekonformního vzhledu, kolem 25 let, vlasy po stranách vyholené, fialový přeliv, piercing, cvočky, atd.
Gabriela Bartošová
A pejsánek kaká…
Je zima. Taková, že sníh pod nohama křupe. A je tma. Sedm hodin večer a jako by byla půlnoc. V dálce před sebou vidím tmavou siluetu. Za ní další, vynořují se pomalu z té tmy jako sochy památníku obětem komunismu na pražském Újezdě. Další zakuklené zjevení, další přívěsek svého chlupatého věrného přítele. A právě tady a teď mi to poprvé došlo – možná se ze mě stala členka společenstva psí pracky.
Gabriela Bartošová
Žluté nebe, modré slunce
Ráda bych vám představila Anušku. Je to sedmiletá holčička. Lékaři u ní diagnostikovali opožděný vývoj řeči s podezřením na poruchu intelektu. Diagnóza je potvora, nelítostná zkratka, která vás místo po stráni okolo potoka vede přímou cestou přes ošklivý betonový plácek. Diagnóza z vás udělá číslo ve statistice, údaj. Anušku mám moc ráda. Za to, že pořád svéhlavě kreslí žluté nebe a modré slunce, i když jí všichni okolo říkají, že rozumné holčičky to malují naopak. Díky Anušce taky vím, že slova nejsou zas tak důležitá. Důležitější je slyšet vrzání skřítka ve staré jabloni na zahradě a rozumět řeči vlaštovek. No ne? To přece stojí za úvahu.
Gabriela Bartošová
Jak pečou feministky
To, co vám budu vyprávět, není můj příběh, nejsou to moje zkušenosti, nestalo se to mně a není to o mně, ale o mojí kamarádce Majce. To jen tak na úvod a pro vás, kteří mě ještě neznají. Jinak všichni ostatní přece ví, že já na Vánoce vůbec nepeču. No vážně!
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1508x