Čekání na chrochtaně

Letní povídka pro Víkend MF DNES „Pst, tiše! Podívej!“ „Já nic nevidim.“ „Támhle, u toho rákosí!“ „Kde? Pořád nic nevidim.“ „No támhle vpravo!“ „No jo, tam se něco hejbe.“ „Přesně to myslím.“ „To je teda něco! Takže to sou ty chrochtani, tati?“ „Nejsem si úplně jistej, ale mohli by...“ „A sou chrochtani nebezpečný?“ „Asi jako každý zvíře. Musíš vědět, jak se před nimi chovat. Když se nebudou cejtit nijak ohrožený, nic ti neudělají. Nemusíš se bát.“ „Já se nebojim.“ „To je dobře. Se mnou se ani bát nemusíš.“ „Hm, ale máma mi říkala, že si stejně neni vůbec jistá, že sou.“ „Hm.“ „Ta se bude jednou divit, viď?“

Zrovna dneska ráno. Výjimečně se s nimi zdržel doma trochu déle. Kluk si zase mastil něco na tom svém počítači v pokoji a ona nad čajem, kterého se zatím bůhví proč ani nedotkla, udělala ten svůj vážný obličej. Vlastně vypadala vážně kdykoli, když se zrovna nesmála. Ještě pořád si na to nezvykl.

Ne, nic se neděje. Jen si říkala, jestli kluka tak trochu neblbne.

Proč?

No, ty jejich útěky do lesa. A zrovna kvůli chrochtaňům. Motá mu úplně zbytečně hlavu.

Jak to myslí, že mu motá hlavu? On přece chodil na chrochtaně už se svým tátou!

Jí se líbí, že kluka vezme s sebou ven, že spolu tráví čas. Ona ale spíš myslela, proč musí chodit zrovna na chrochtaně. Nemůže to pro něj být nebezpečné?

Chrochtani a nebezpeční? Proč jako? To je absurdní. On sám na chrochtaně s tátou číhal moc rád a do dneška na to vzpomíná. Chce, aby to samé zažil i jeho kluk.

„No ale ona neví to, co ty!“

„No právě, já vim, tati. Tak by mohla třeba někdy jít s námi! Třeba by zrovna chrochtani vylezli!“

„Ona by nechtěla. A tohle je stejně jen pro chlapy. Štípali by ji komáři a vůbec. Nebavilo by ji takhle tady s námi ležet v trávě s dalekohledem.“

„Hm, stejně se tam už nic nehejbe.“

„Chrochtaně může vidět jen ten, kdo je trpělivej, víš. To si pamatuj. Jednou je určitě uvidíš. Jako já. Taky jsem se tu s tátou něco načekal.“

Už je to určitě tak třicet let. Nesnědl celý oběd, protože byly zase knedlíky s omáčkou. Neměl je rád. Nejradši měl taková ta malá masíčka, opečená naprudko na pánvičce, a k nim kopici hranolků. Hranolky, ty on miloval. Máma k nim dělala naprosto úžasnou tatarku. Ale knedlíky? Soukal je do sebe snad hodinu. Omáčka na tom posledním už začínala zasychat. Není nic hnusnějšího k jídlu než okoralý knedlík poplivaný rozplizlou koprovou omáčkou.

Dopoledne taky napsal špatně prázdninový diktát a vztekal se. Máma byla ale neúprosná. Diktáty musel psát každý den. Prý že by o prázdninách zvlčel, prý se mu pak v září bude líp začínat. Ale k čemu byly teda prázdniny? O prázdninách má být volno, prázdno v hlavě, bez té hnusné fialové diktátové knížky.

 Ten den bylo prostě doma dusno. Nemohl se dočkat, až přijde táta z práce. Dá si Platana z lednice, dojde nasekat trávu pro králíky a pak začne bezcílně chodit po dvoře. Několikrát vzdychne a řekne: Sakra, co jsem to... Možná ještě naklepe kosu, ale pak už po něm začne spiklenecky pokukovat. A to je pro něj znamení, že se má nenápadně chystat.

 „A jaký to bylo, když jsi je viděl poprvý?“

„No, bylo to… překvapivý.“

„Bál ses?“

„Trochu jo.“

„Tý jo! Já bych chtěl, aby se už ukázali.“

„Voni jsou mazaný. Nejdřív si na tebe musí zvyknout. Rozumíš, musí si zvyknout na tvůj pach, musí jim přijít normální.“

„Jako že jim můžu třeba smrdět?“

„Jasně, že nejdřív jim smrdíš. Ale když tě budou cítit hodně často, přestane jim to tak připadat. Zvyknou si.“

„Soudkovi ve škole říkáme smraďochu.“

„Jardovi?“

„Hm.“

„A proč?“

„No protože smrdí přece. To kdybys cejtil! Von se snad vůbec nemeje, tati.“

„No, ty s tím máš někdy taky trochu problém, pokud vím.“

„Tak já se třeba zapomenu umejt jeden večer, ale Soudek, ten se nemeje snad nikdy! A na ten smrad bych si teda nezvyk. To by si nezvykli ani chrochtani.“

„A co paní Soudková? Chodí pro něj do školy?“

„Jo, chodí. Ale kdyby radši nechodila…“

„Jak to?“

„No, ona přijede vždycky s tou svou kárkou s papírem a tak. Furt po vsi sbírá různý odpadky. Máma říká, že to pak vozí do sběrny. Vona si to takhle naskládá na tu kárku, až ji má úplně plnou, ováže špagátem a pak jede pro Jardu. Já bych se tati hanbou propad, kdyby takhle pro mě máma přišla. Přede všema.“

„Aspoň se po vsi neválí žádnej bordel. A ona si něco vydělá, když je teď bez práce.“

„Hm, ale dělá dobrej chleba s tvarohem. Jednou jsem ho s Jardou vyměnil. Máma mi dala už druhej den chleba se šunkou a rajským, i když ví, že já rajský moc nemusim. Ale ten tvaroh byl fakt dobrej. Nebyl vůbec cejtit těma jejich kozama.“

„Doufám, že jsi mu tu svačinu nevzal!“

„No tak jó, vzal, ale pak sem mu dal svou. Vážně, tati. Přišlo mi ho líto. Všichni se mu smáli a von natahoval.“

„Jednou jsem měl kamaráda podobnýho Jardovi. Taky se mu všichni smáli, ale kámoš to byl dobrej.“

„Hm, to by asi Soudek byl taky. Pro něj nikdy neni nic žádnej problém. Nad ničim se nevofrňuje a tak... Jenže smrdí.“

A jde se na chrochtaně. Táta to řekne tak, že nejde nic namítat. Jako by třeba jen tak pronesl, že je dneska středa nebo že dávají v televizi fotbal. A máma neřekne zázračně ani slovo. Zastrčí si utěrku za pas, dá si ruce v bok a jen vzdychne. Ách jo.

Dneska to bude určitě úplně jiné, to napětí doslova visí ve vzduchu. Včera už skoro viděl jejich uši. Aspoň si myslí, že to byly uši. A taky skoro rypák. Tak nějak si je představoval. Chrochtani musí mít rypák. To se tak nějak rozumí samo sebou. Táta říkal, že se osmělují čím dál víc. To by se dneska mohli ukázat celí.

Došli na jejich místo a usadili se pod velkým dubem. Před nimi rybníček. Ten, který má po obvodu sem tam rákosí s tlustými hnědými doutníky na koncích stonků a u kterého se prý chrochtani nejvíc zdržují. Máma jim s sebou připravovala svačinu, takže to čekání vždycky rychle utíkalo.

Tak co jste dneska s mámou dělali?

Ále, nic moc. Otrava. Už se nemohl dočkat, až spolu zase vyrazí.

A pomáhal zalévat zahradu?

Jo, jasně.

Hele!

Tati, tati, tak teď! Teď, tati!

Rozvlnilo se rákosí. Nejdřív opatrně, jako když herci nahlížejí oponou a jen tak špehují, kolik přišlo diváků. Pak se objevila hlava. Z profilu majestátní. Štětiny vytrčené do všech stran, sotva postřehnutelné zahnuté špičáky, takže to vypadalo, jako by něco držel v hubě. A pak obrovité, z boků jakoby stlačené tělo. Připomínalo mu tvarem karase z jeho akvária. Kdyby se zastavil a zůstal stát, překotí se na stranu. Ryba to ale nebyla. Ani náhodou. Divočák se odrazil od trsu vyschlé trávy a žbluňk. A za ním rozryla hladinu další zašpičatělá kopýtka. Další. A další.

Chtělo se mu utíkat. Pryč odsud, zachránit se. Co když je ucítí? Co když doplavou až k nim? Co když vyšplhají na břeh? Už už se zvedal, ale tátova ruka ho přitlačila k zemi.

Nehejbat! Pst! Měl v obličeji okouzlení a zářil. Takhle ho měl nejradši. Tohle byl táta, kterého nemá nikdo na světě. Panebože, kolik jich tam je!

Tati! Oni plavou. Jak to, že divočáci plavou?

Taky jsem to ještě neviděl. Plavou.

Osm kousků opsalo vodou vzorný kroužek za prvním kancem.

Tati, to je lepší než chrochtani, že jo?

To jo.

Tak jsme se dočkali, viď?

Jo.

„Myslim, že máma má taky hodně vyvinutej čuch. Skoro jako chrochtani.“

„Jak to myslíš?“

„Vždycky mi v pokoji za učebnicema vyčenichá starou svačinu.“

„To se moc nesměj, občas to u tebe smrdí jak v opičárně.“

„No jako u Soudkovejch teda ne.“

„Moc si s nima nezadáš. Co by třeba Jarda za takovou svačinu dal.“

„Anebo dneska ráno. Otevřela krabici s tim ovocným čajem, cos jí koupil k svátku, čuchla si k němu a udělalo se jí zle.“

„Pst! Teď jsem měl dojem, že jsem něco zaslech. Nemel tak sebou nebo je nakonec propaseme…“

„Promiň.“

„Cos to říkal o tom čaji?“

„Že se po něm mámě udělalo špatně.“

„To není možný. Tvrdili, že je čerstvej.“

„Asi bude nějakej hnusnej. Radši jsem ho taky nechtěl pít. Máma neřekla ani slovo a to by mě jindy určitě nutila, když je v něm prej nějakej ten děsně zdravej šípek.“

„Hm, tak už ho příště taky nepij.“

„Vono se teda teď mámě dělá špatně skoro ze všeho.“

„Ale hezky jsi vyčistil ty filtry u toho dalekohledu.“

„Viď? Dělal jsem to hned včera večer.“

„Je to paráda. Cos to předtím říkal? Že jí bylo špatně?“

„Hm, trochu zvracela před snídaní. Ale říkala, že to nic není.“

„A to jí takhle bývá špatně často?“

„Ne, jen posledních čtrnáct dní asi. Ale vono jí to pak vždycky brzy přejde.“

„Tak už toho asi dneska necháme.“

„Hm, dneska už chrochtani asi nepřijdou.“

„Dneska už ne.“