Gabriela Bartošová

A pejsánek kaká…

7. 03. 2013 0:00:00
Je zima. Taková, že sníh pod nohama křupe. A je tma. Sedm hodin večer a jako by byla půlnoc. V dálce před sebou vidím tmavou siluetu. Za ní další, vynořují se pomalu z té tmy jako sochy památníku obětem komunismu na pražském Újezdě. Další zakuklené zjevení, další přívěsek svého chlupatého věrného přítele. A právě tady a teď mi to poprvé došlo – možná se ze mě stala členka společenstva psí pracky.
Bertička
Bertička

Členství v jakémkoli společenství mě vždycky děsilo, v tomhle jsem tvor značně nespolečenský. Směšné návyky, směšná pravidla. Brrr. Ale mám ráda psy... Nevěděla jsem předem, že můžou tyhle dva životní sklony jít tolik proti sobě. Tak můžou! Aspoň když bydlíte v městském bytě a chodíte několikrát denně venčit do nedalekého parku. Pěkně se to ve mně ze začátku rvalo. Proto bych chtěla všechny potenciální pejskaře varovat anebo možná navnadit – to podle vaší nátury a odolnosti.

Když jsme si ji přinesli domů, vešla se do dlaní. Takové bílé chlupaté cosi. Každý nás na ulici zastavoval, oslovovali nás i úplně cizí lidé, všichni se zájmem. V prvotním opojení se mi zdály nesmírně okouzlující dokonce vtípky typu: „Jé, slečno, vy máte ale hezkýho pejska. Můžu si vás pohladit?“

Tolik nových známých! A všichni potřebují nutně vědět, jak je ten váš pejsánek starý, co je to za rasu, zdraví už zdálky a vám najednou přijde, jak je vlastně to vaše okolí strašně fajn. A jací mezi námi žijí vstřícní a všímaví lidé! Doma to taky prožíváte. Najednou vám přibývá další téma k hovoru. Víc si povídáte. Tak koho jsi při venčení potkal, co jste dělali, co jste probírali, kakala? Kolikrát kakala, jaká ta hovínka byla? Nejlepší je, že vám taková konverzace přijde naprosto normální. A co? Že sousedi slyší přes zeď u kuchyně každé naše slovo? No tak ať si to teda užijou. Taky slyšíme, když se jejich malá nevykaká zrovna do nočníku!

Tak to by byla první fáze. V té druhé samozřejmě přichází pomalé střízlivění. Ti lidé, kteří se o vás tak strašně zajímají, vám začnou lézt na nervy. Brzy vám totiž dojde, že jsou to pořád ti samí lidé, které budete potkávat pořád dokola a kteří vám budou pořád dokola pokládat ty samé otázky. A jak je ten váš pejsánek starý a jaká je to rasa? Nezáleží na tom, kolikrát jste jim předtím už odpověděli. Když je pak potkáte na ulici bez svého psíka, ani vás nepozdraví. Ne že by byli neslušní. Oni vás prostě nepoznají! Tak tolik k tomu upřímnému zájmu. Nebo možná ještě něco. Vaše štěňátko budí na ulici pozornost skoro všech kolem jdoucích, zatímco procházející maminky s kočárkem si nevšimne vůbec nikdo.

Taky si uvědomíte, že máte nějak podezřele málo času a že na vás pořád doma čeká někdo, kdo vám bezmezně důvěřuje a koho nemůžete nechat ve štychu. Takže na společné akce s přáteli chodíte vždy o něco později a odcházíte jako první. Na víkendy plánujete jenom takový program, kterého se může zúčastnit pes. Případně sháníte nějakého toho dočasného pečovatele. O plánech na dovolenou ani nemluvě.

Definitivně pak vystřízlivíte, když v parku taktně upozorníte jiného pejskaře, že se jeho pejsánek zrovna to... No... A v přívalu jeho slov stačíte zachytit jenom, že jste kráva. Ten zbytek jste buď nikdy neslyšeli, nebo byste se museli červenat.

Ale je tu ještě třetí fáze. Naštěstí. Lidi vám začnou říkat, že jste nějak zhubli. A vida, opravdu, zhubli! Po poctivých dvou hodinách chůze každý den, v každém počasí a zdravotním stavu, se to tak prostě stane. Začnete vnímat roční období. My měšťáci už jsme skoro zapomněli, že se v naší zeměpisné šířce střídá jaro, léto, podzim, zima a že je to prima. Získáte pocit, že jste míň líní. To jsou přesná slova manžela. A já přidávám, že je člověk menší sobec, vlastně je jenom takový malý sobeček. Chyby v psí výchově vás taky o lecčems poučí. A ty chyby prostě uděláte. Ano, váš pejsek bude žebrat u stolu a ano, občas za vámi opravdu skočí do postele. Začnete se víc smát. Vím, že je to možná klišé. Ale je to tak. Zkuste to. A ještě větší klišé – často vyloudíte úsměv na tváři kolemjdoucích. Aspoň teda mně se to s tím mým malým vinohradským bojovým plemenem stává často;-). A kvůli tomu všemu se přiznávám – nejvíc sama sobě – ano, stala se ze mě členka společenstva psí pracky.

Autor: Gabriela Bartošová | karma: 19.03 | přečteno: 801 ×
Poslední články autora