A pejsánek kaká…
Bertička
Členství v jakémkoli společenství mě vždycky děsilo, v tomhle jsem tvor značně nespolečenský. Směšné návyky, směšná pravidla. Brrr. Ale mám ráda psy… Nevěděla jsem předem, že můžou tyhle dva životní sklony jít tolik proti sobě. Tak můžou! Aspoň když bydlíte v městském bytě a chodíte několikrát denně venčit do nedalekého parku. Pěkně se to ve mně ze začátku rvalo. Proto bych chtěla všechny potenciální pejskaře varovat anebo možná navnadit – to podle vaší nátury a odolnosti.
Když jsme si ji přinesli domů, vešla se do dlaní. Takové bílé chlupaté cosi. Každý nás na ulici zastavoval, oslovovali nás i úplně cizí lidé, všichni se zájmem. V prvotním opojení se mi zdály nesmírně okouzlující dokonce vtípky typu: „Jé, slečno, vy máte ale hezkýho pejska. Můžu si vás pohladit?“
Tolik nových známých! A všichni potřebují nutně vědět, jak je ten váš pejsánek starý, co je to za rasu, zdraví už zdálky a vám najednou přijde, jak je vlastně to vaše okolí strašně fajn. A jací mezi námi žijí vstřícní a všímaví lidé! Doma to taky prožíváte. Najednou vám přibývá další téma k hovoru. Víc si povídáte. Tak koho jsi při venčení potkal, co jste dělali, co jste probírali, kakala? Kolikrát kakala, jaká ta hovínka byla? Nejlepší je, že vám taková konverzace přijde naprosto normální. A co? Že sousedi slyší přes zeď u kuchyně každé naše slovo? No tak ať si to teda užijou. Taky slyšíme, když se jejich malá nevykaká zrovna do nočníku!
Tak to by byla první fáze. V té druhé samozřejmě přichází pomalé střízlivění. Ti lidé, kteří se o vás tak strašně zajímají, vám začnou lézt na nervy. Brzy vám totiž dojde, že jsou to pořád ti samí lidé, které budete potkávat pořád dokola a kteří vám budou pořád dokola pokládat ty samé otázky. A jak je ten váš pejsánek starý a jaká je to rasa? Nezáleží na tom, kolikrát jste jim předtím už odpověděli. Když je pak potkáte na ulici bez svého psíka, ani vás nepozdraví. Ne že by byli neslušní. Oni vás prostě nepoznají! Tak tolik k tomu upřímnému zájmu. Nebo možná ještě něco. Vaše štěňátko budí na ulici pozornost skoro všech kolem jdoucích, zatímco procházející maminky s kočárkem si nevšimne vůbec nikdo.
Taky si uvědomíte, že máte nějak podezřele málo času a že na vás pořád doma čeká někdo, kdo vám bezmezně důvěřuje a koho nemůžete nechat ve štychu. Takže na společné akce s přáteli chodíte vždy o něco později a odcházíte jako první. Na víkendy plánujete jenom takový program, kterého se může zúčastnit pes. Případně sháníte nějakého toho dočasného pečovatele. O plánech na dovolenou ani nemluvě.
Definitivně pak vystřízlivíte, když v parku taktně upozorníte jiného pejskaře, že se jeho pejsánek zrovna to… No… A v přívalu jeho slov stačíte zachytit jenom, že jste kráva. Ten zbytek jste buď nikdy neslyšeli, nebo byste se museli červenat.
Ale je tu ještě třetí fáze. Naštěstí. Lidi vám začnou říkat, že jste nějak zhubli. A vida, opravdu, zhubli! Po poctivých dvou hodinách chůze každý den, v každém počasí a zdravotním stavu, se to tak prostě stane. Začnete vnímat roční období. My měšťáci už jsme skoro zapomněli, že se v naší zeměpisné šířce střídá jaro, léto, podzim, zima a že je to prima. Získáte pocit, že jste míň líní. To jsou přesná slova manžela. A já přidávám, že je člověk menší sobec, vlastně je jenom takový malý sobeček. Chyby v psí výchově vás taky o lecčems poučí. A ty chyby prostě uděláte. Ano, váš pejsek bude žebrat u stolu a ano, občas za vámi opravdu skočí do postele. Začnete se víc smát. Vím, že je to možná klišé. Ale je to tak. Zkuste to. A ještě větší klišé – často vyloudíte úsměv na tváři kolemjdoucích. Aspoň teda mně se to s tím mým malým vinohradským bojovým plemenem stává často;-). A kvůli tomu všemu se přiznávám – nejvíc sama sobě – ano, stala se ze mě členka společenstva psí pracky.
Gabriela Bartošová
Jak se žije drobným živnostníkům
Každé ráno se budím okolo deváté. Poté, co si udělám anglickou snídani na vidličku, se rozvláčnými pohyby ve svém měkoučkém flanelovém župánku jen tak bezcílně poflakuju bytem.
Gabriela Bartošová
Jak jsem se ve 40 učila lyžovat
To vás takhle nazují do těch středověkých nástrojů útrpného práva, kterým se říká „lyžáky“, ale vy jim už po pár minutách neřeknete jinak než „španělské boty“ (případně sarkasticky „kozačky“).
Gabriela Bartošová
Jak jsem vyhrála 400 milionů
Stalo se. Jednou v neděli jsem vyhrála. Asi za to může ten nápis v koupelně na zrcadle. V záchvatu motivace a snahy o pozitivní myšlení jsem si tam starou rtěnkou napsala: „Věřím, že vyhraju 400.000.000 Kč.“
Gabriela Bartošová
Profilové fotky aneb znáte dobře svého avatara?
Každý (teda kromě těch, kteří mezi námi žijí v jiné než online realitě) máme svého avatara. Naši představu o sobě sama, takovou, kterou se prezentujeme na internetu. Prostě profilovou fotku.
Gabriela Bartošová
Šest přesvědčivých tipů do návodu pro idioty
Moc zapálená čtenářka nejsem, když teda nepočítám Vogue, ten čtu pravidelně. Naposledy jsem četla Padesát odstínů šedi, to se mi docela líbilo. To číslo v názvu je fajn, dává mi totiž pocit jistoty.
Gabriela Bartošová
Nemýt si vlasy šamponem? Všechno jde, když se chce.
Vyzkoušela to už blogerka Jaquelyn i stále známější česká kadeřnice Blanka. A pak taky Hanka, Lenka a Alice. Prostě si přestaly mýt vlasy. Tedy splachují si je vodou pořád, ale přestaly úplně používat šampon.
Gabriela Bartošová
Co to znamená „běžet jako holka“
Vypadá to jako na konkurzu pro film nebo televizní reklamu. Režisérka dává pokyny: „Tak si tady teď stoupni a ukaž mi, jaké to je běžet jako holka.“ Asi dvacetiletá mladá žena běží dle pokynů – tedy spíš vyhazuje nohy do stran jako raněná laň a vypadá to, že ji místo vyvinuté rychlosti zajímá spíš účes a to, co z něj po této aktivitě zbude. „A jaké to je házet jako holka?“ Devítiletý kluk naznačuje hod, který končí právě tak, jak začal. Imaginární míček mu vyklouzne a spadne na startovní čáru. „A prát se jako holka?“ Třicetiletý muž se nejdřív velmi nejistě zasměje a pak naznačuje vpravdě kočičí souboj – pracky nahoru, drápky vystrčit, vydávat dostatečně infantilní zvuky a hlavně si při tom nezlomit nehet.
Gabriela Bartošová
Když se chlapům zatemní mozek
„Jaromír není?“ „Zase ne, kámo. Už asi chodí na lepší.“ Jaromírovo oblíbené místo zívá prázdnotou, až je z toho Pepovi teď uprostřed horkého července zima. Tady spolu sedávají každé léto. U rybníka, na lavici s výhledem na Bahňák a dětské prolézačky. Peterka točí pivo jako křen, občas jsou i špekáčky na ohni.
Gabriela Bartošová
Someliérský kurz a létající kanapky
Someliérský kurz můžu jenom doporučit. Sama mám právě jeden takový víkendový za sebou a jsem nadšená. A proč něco takového vůbec podstupovat? Protože máte rádi víno, dostanete kurz k narozeninám od kolegů, vytáhne vás vaše drahá polovička nebo kamarádka, nevíte o víně zhola nic a chcete se dozvědět víc... Důvodů jsou miliony. Po večírku, kterým naše firma slavila dvacetiletou přítomnost na českém trhu, mě napadá ještě jeden. Kolegyně Miládka by mohla vyprávět. Kde jí je teď ale asi konec?
Gabriela Bartošová
Hlavně zdravě
Tak zase přišla. Vyzáblá Mirka. Zvu ji poslední dobou k nám na večeři už jen ze zvyku. Tentokrát má v ruce umělohmotnou krabičku a v ní něco hnědého. A mně je jasné, že z mého kotlíku guláše a mísy cibulových kynutých knedlíků nepojí a ani se nedotkne pudinkového triflu, který jsem okoukala v pořadu tamté, co do všeho rve smetanu, šlehačku a máslo. Nic jiného jsem ani nečekala. Je mi to líto. Je mi jí líto.
Gabriela Bartošová
Jmenuji se Dieudonné a nejsem antisemita
Žiju si tady pěkně spokojeně v teploučku, v tom našem českém rybníčku, ale občas se přece jenom odvážím vystrčit hlavu a kouknout za hranice. Může to být i poučné. O tomhle chlapíkovi mi vyprávěl učitel angličtiny.
Gabriela Bartošová
Čekání na chrochtaně
Letní povídka pro Víkend MF DNES „Pst, tiše! Podívej!“ „Já nic nevidim.“ „Támhle, u toho rákosí!“ „Kde? Pořád nic nevidim.“ „No támhle vpravo!“ „No jo, tam se něco hejbe.“ „Přesně to myslím.“ „To je teda něco! Takže to sou ty chrochtani, tati?“ „Nejsem si úplně jistej, ale mohli by...“ „A sou chrochtani nebezpečný?“ „Asi jako každý zvíře. Musíš vědět, jak se před nimi chovat. Když se nebudou cejtit nijak ohrožený, nic ti neudělají. Nemusíš se bát.“ „Já se nebojim.“ „To je dobře. Se mnou se ani bát nemusíš.“ „Hm, ale máma mi říkala, že si stejně neni vůbec jistá, že sou.“ „Hm.“ „Ta se bude jednou divit, viď?“
Gabriela Bartošová
Na co čekáš, voe?
Muž kolem 40 let, lehce řídnoucí prošedivělé vlasy, napjatý soustředěný výraz, napjaté tělo, uštvaný unavený pohled. Mladý muž velmi nekonformního vzhledu, kolem 25 let, vlasy po stranách vyholené, fialový přeliv, piercing, cvočky, atd.
Gabriela Bartošová
Žluté nebe, modré slunce
Ráda bych vám představila Anušku. Je to sedmiletá holčička. Lékaři u ní diagnostikovali opožděný vývoj řeči s podezřením na poruchu intelektu. Diagnóza je potvora, nelítostná zkratka, která vás místo po stráni okolo potoka vede přímou cestou přes ošklivý betonový plácek. Diagnóza z vás udělá číslo ve statistice, údaj. Anušku mám moc ráda. Za to, že pořád svéhlavě kreslí žluté nebe a modré slunce, i když jí všichni okolo říkají, že rozumné holčičky to malují naopak. Díky Anušce taky vím, že slova nejsou zas tak důležitá. Důležitější je slyšet vrzání skřítka ve staré jabloni na zahradě a rozumět řeči vlaštovek. No ne? To přece stojí za úvahu.
Gabriela Bartošová
Jak pečou feministky
To, co vám budu vyprávět, není můj příběh, nejsou to moje zkušenosti, nestalo se to mně a není to o mně, ale o mojí kamarádce Majce. To jen tak na úvod a pro vás, kteří mě ještě neznají. Jinak všichni ostatní přece ví, že já na Vánoce vůbec nepeču. No vážně!
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1508x