Žluté nebe, modré slunce

Ráda bych vám představila Anušku. Je to sedmiletá holčička. Lékaři u ní diagnostikovali opožděný vývoj řeči s podezřením na poruchu intelektu. Diagnóza je potvora, nelítostná zkratka, která vás místo po stráni okolo potoka vede přímou cestou přes ošklivý betonový plácek. Diagnóza z vás udělá číslo ve statistice, údaj. Anušku mám moc ráda. Za to, že pořád svéhlavě kreslí žluté nebe a modré slunce, i když jí všichni okolo říkají, že rozumné holčičky to malují naopak. Díky Anušce taky vím, že slova nejsou zas tak důležitá. Důležitější je slyšet vrzání skřítka ve staré jabloni na zahradě a rozumět řeči vlaštovek. No ne? To přece stojí za úvahu.

…

Prošla školními vraty a usadila se na kamennou zídku. Tady má čekat na Michala. Je o dva roky starší a každý den ji po škole vodí domů.

Dneska brali roční období. Paní učitelka se jí zeptala, jaké má nejradši. Nemohla se rozhodnout stejně, jako když se jí brněnská babička ptá, jestli má radši tátu nebo mámu. Od samého rozhodování ji rozbolela hlava.  Řekla, že má nejradši to, které je teď.

„Takže Anuška má ráda jaro,“ shrnula to pro ostatní děti učitelka. Ne, ne, to je špatně, křičelo všechno v Anušce. Nejradši má přece jakékoli roční období. To, které je právě teď. V létě bude mít nejradši léto a na podzim zase…

Chtěla to ještě jednou vysvětlit, ale nemohla najít ta správná slova. A to se jí stává často. Kdyby uměla promítnout na tabuli obrázek ze své hlavy, bylo by to všechno jednodušší.  Často si to tak doma promítá na zeď. Jak třeba křehce cinkají bílé hlavičky sněženek a opatrně vykukují za studnou. Aby ne. Punťa, ten na dvoře hned všechno rozšlape. Mámina letní barevná sukně, plná obrovských kytek, lehoučká jako vítr, který si v noci pohrává se záclonou v otevřeném okně jejího pokoje.  To když dovnitř vchází luční víla. Krásně voní čerstvě sklizeným senem a mateřídouškou. A pak taky papírový drak větší než její kolo. Loni jí ho koupil táta v obchoďáku. Je tak obrovský, že se těšila, jak ji zvedne do oblak a zanese někam do dalekých krajů. Třeba tam, kde jezdí velbloudi z pohlednice, kterou dostala od Evičky z prázdnin v Egyptě. Anebo její červená lyžařská čepice, tu má moc ráda. Jak jí chlupatými klapkami měkoučce zakryje uši a ona pak může dělat, že neslyší. To jí zase poradil Eda. A taky to, že když si lehne na led rybníka a bude poslouchat, uslyší, co si na dně povídají kapři. Eda přísahal, že mu vyzvonili, co Anuška dostane pod stromeček. A nechtěl jí to říct. Někdy ji Eda štve, ale jinak je to její nejlepší kamarád.

Zato slova Anušce moc nejdou. Zvlášť když je od ní někdo čeká. Neumí mluvit tak pohotově jako Evička. Paní učitelka si ani nevšimla, že samou námahou rudne až za ušima a že chce ještě něco říct. Anuška z toho byla už tak zoufalá, že začala brečet. „Děje se něco?“ A Anuška nedokázala říct zase ani popel. Tak řekla, že by potřebovala na záchod. Paní učitelka s ní poslala Evičku.

„Co řveš?“ obořila se na ni na chodbě Evička. Pak už smířlivěji dodala, že ji to ve třídě stejně nebavilo. A tak si sedly na záchodě na okno a dělaly z toaletního papíru malé kuličky. Ty se budou hodit na bitvu s klukama před tělocvikem.  Když je tam paní učitelka přistihla, moc se zlobila. Anuška bude mít doma asi zase průšvih.

Teď seděla na zídce plotu s plaňkami natřenými nazeleno, klátila nohama a čekání jí přišlo už moc dlouhé. A tak si začala povídat s Edou. Eda je vždycky s ní, když ho potřebuje. A hlavně, s Edou nemusí složitě vymýšlet slova. Promítá mu obrázky z hlavy a on okamžitě uhodne, co si Anuška právě myslí. Je to taková jejich hra.

Zrovna pozorovali bílý mrak na jinak úplně modré obloze. Sledovali, jestli se napíchne na věž kostela. Ta věž je tak vysoká, tvrdil Eda, že se určitě napíchnout musí. A Anuška si začala představovat, jak z toho bílého mraku kape na střechu kostela smetana, protože co jiného uvnitř tak smetanového mraku může být. Jak bude střecha celá bílá jako od cukrové polevy.  A právě v té chvíli přiletěl.

Sednul si Edovi na klín a jednou nebo dvakrát plaše roztáhnul křídla. Podíval se nejdřív na Edu, pak na Anušku a poodletěl o pár planěk dál. Ani jeden z nich z něj nespustil oči. Měl krásná bílá křídla pocukrovaná jemným růžovým práškem. Anuška by přísahala, že voněl jako růžovobílí maršmeláci, které si každý týden kupuje z kapesného. Motýlek roztáhl křídla a poodletěl zase o kousek dál.

Ty, povídá Eda. On nás chce někam vést.

Jasně, chce nám něco ukázat, radovala se Anuška. To bude dobrodružství! Myslíš, že ví o nějakém pokladě?

No, jasně. Ví o velkým zlatým pokladě a chce nám k němu teď ukázat cestu.

Za rohem u školních pozemků ho ještě viděli, ale pak splynul s oblohou a bílými květy akátů. Smůla. Poklad měli takhle blízko!

Já vím, kam letěl, prohlásil sebevědomě Eda.

Já taky, pomyslela si Anuška. Jde se k potoku. S tátou jich tam v sobotu viděli celý hejno! A třeba se schoval do té staré vrby. Ta je přece úplně vykotlaná, jako dělaná na tajnou skrýš pro všechny bělásky na světě, když zrovna nechtějí být vidět.

„Je tam poklad,“ prohlásila Anuška s uchem přitisknutým na kůru stromu. Zevnitř vrby se ozývalo chroupání, cinkání a vrzání. Chvíli s Edou tiše poslouchali.

Je tam poklad, opakovala Anuška a Eda jí dával zapravdu. Stáli tam spolu, objímali vrbu a poslouchali tajuplné zvuky. Je tam poklad a my to nikomu neřeknem. Bude to naše tajemství.

…

A tak jsme ji našli. Celé odpoledne a večer jsme hledali se všemi sousedy. Nakonec přišli Polákovi, že prý ji Helenka viděla u potoka. Když jsme dorazili, seděla u vrby a z pampelišek si pletla věneček. Říkala, že jsou to zlaté dukátky a ve vrbě jich je celá truhla.