To, co vám budu vyprávět, není můj příběh, nejsou to moje zkušenosti, nestalo se to mně a není to o mně, ale o mojí kamarádce Majce. To jen tak na úvod a pro vás, kteří mě ještě neznají. Jinak všichni ostatní přece ví, že já na Vánoce vůbec nepeču. No vážně!
Tak dávejte pozor, co vám teďka řeknu, řečeno slovy klasika, pěkně po hrabalovsku.
Teda ta moje kamarádka Majka, je to úžasná holka, jako jedna z mála v Čechách o sobě beze strachu tvrdí, že je feministka, a co si budem povídat, tvrdit o sobě, že jsem feministka v Čechách, potřebuje notnou dávku odvahy, to si hned chlapi i ženský uplivujou a dívaj se na vás jako na chuděrku nešťastnou nebo ženskou vrcholně nepříjemnou nebo jste pro ně minimálně divná. Tak toho se teda Majka nikdy nebála, snad proto, že si na feminismu svůj život nikdy moc nestavěla, ale klidně by mezi těma plivancema od naší neuvědomělý a zkostnatělý společnosti tančila a trpělivě všem vysvětlovala, že feministi můžou být všichni, chlapi, ženský, starý, mladý, protože feminista je zkrátka každej slušnej člověk.
Tak tahle Majka loni v listopadu prohlásila, že na Vánoce tentokrát nepeče, ani ten droboučký rohlíček, ani křehkou kokosku nebo linecký, který se krásně rozplývá na jazyku, prostě nepeče, protože si bude užívat svátků v klidu a pokoji a její vždy tolerantní a úžasný manžel taky nic nenamítal, protože řek, že to je dobře a že se aspoň nepřežere. Takže se společně těšili na klidné a pohodové „šťastné a veselé“, užívali si předvánoční atmosféry u rodinného krbu a s knížkou v ruce a Majka měla najednou čas na všechny svoje kamarádky a kamarády a co bylo těch svařákových setkání a vánočních večírků a brouzdání vánočně vyzdobeným městem, až se jí z toho dělaly mžitky před očima. A v tom všem uběh jeden advent a druhý advent a kamarádky se chlubily, kolik která napekla druhů, no uniknout se tomu prostě nedalo, o čem jiném si s nimi v tom předvánočním čase taky povídat. Letos vedla Dáša s dvanácti, byla lepší než Verča, která má zatím deset, ale stejně ještě příští týden dopeče dva a pak před Štědrým dnem ještě udělá vosí hnízda, takže asi vyhraje i tentokrát a Majka z toho všeho začínala být dost nervózní.
Tak co kdybych přece jenom něco upekla, řekla si, třeba rohlíčky nebo podvodnice, jen tak z půl kila, aby se neřeklo a měli jsme co ke kafi, to mi přece předvánoční pohodu nijak nenaruší, to je jeden večer, byt se provoní vanilkou, vždyť co jsou vlastně Vánoce bez cukroví. A Majka si takhle týden před Štědrým dnem stoupla k válu, upekla ty vanilkový rohlíčky a pak podvodnice a měla ještě trochu času, tak stihla pracničky, myslivecký knoflíky, kokosky, a když už byla v tom pečení, nemohly samozřejmě chybět ani mráčky a trubičky a linecké, to by byla vyloženě škoda, kdyby na stole chybělo linecký, a strávila u plechů a trouby každičký večer z toho posledního týdne.
Po štědrovečerní večeři si konečně mohla otřít zpocené čelo, namazat nožky, dát kafe, ke kterému si rozhodně nepřikousla ani ždibíček ze svých cukrářských výrobků, protože sladké za poslední týden nemohla ani cítit, měla ho teď jako parfém, za nehty, ve vlasech, v každém záhybu kůže, a potichu přemýšlela, kde se zase stala chyba a jak by ji mohla v příštím roce napravit. Došla k tomu, že když si dá předem nesplnitelný úkol, bude vědět hned na začátku, že je to nad její síly a nemá tudíž ani cenu se do něčeho pouštět, jak se ostatně dozvěděla na nedávném firemním školení, i když tam jim to říkali trochu obráceně – nedávejte si úkoly, o kterých předem víte, že je nesplníte! – a dala si pro příští rok závazek, že napeče dvacet druhů.
Zapomněla ovšem, že je tvor veskrze odpovědný, nejvíce že je odpovědná sama k sobě a tahle rada od firemní koučky zřejmě naopak prostě stejně nefunguje, takže takový maraton, jaký zažila letos, už v životě zažít nechce, ve špízce se jí roztahuje dvacet jedna druhů, trumfla i Verču a musela si dokonce koupit v papírnictví krabice, protože domácí zásoby na to množství nestačily. Na příští rok má Majka novou strategii – nic si neplánovat, nedávat si žádný závazky, ani nepeču, ani peču, protože jiné řešení tohle nemá. Tak schválně, na kolik druhů cukroví to vyjde. A kde se ztratil ten můj úvodní feminismus a co tu měl co pohledávat, to vážně nevím…
Stačí vám to? Tím dneska končím.
Pane Hrabal, omlouvám se.
