Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když se chlapům zatemní mozek

31. 07. 2014 9:30:00
„Jaromír není?“ „Zase ne, kámo. Už asi chodí na lepší.“ Jaromírovo oblíbené místo zívá prázdnotou, až je z toho Pepovi teď uprostřed horkého července zima. Tady spolu sedávají každé léto. U rybníka, na lavici s výhledem na Bahňák a dětské prolézačky. Peterka točí pivo jako křen, občas jsou i špekáčky na ohni.

Jaromír vždycky nejdřív namočí ukazovák do bílé pěny, olízne a na chvíli se zamyslí. Jako by z každého olíznutí předpovídal počasí nebo rovnou budoucnost. Pak mlaskne a pořádně se napije. A ta radost a labužnická spokojenost, jakou do prvního doušku vloží, tak ta by dokázala udělat šťastnou celou vesnici. Tedy pokud by to šlo.

Ale tohle léto je všechno jinak. Začalo sice stejně jako všechna léta předešlá, stejně jako tomu vždycky bylo už od doby, kdy začali před dvaceti lety chodit do práce. Rostlinář Pepa a živočichář Jaromír, nebo taky pravý a levý proud při útoku dobrovolných božetických hasičů, Pepa a Jára z bývalé čtvrté bé, toho času nenapravitelní staří mládenci, které žádná ženská nerozdělí.

Vše se zvrtlo jednoho teplého večera. Nepohnulo se tehdy ani stéblo, Bahňák byl jak olej, jeho hladinu jen občas narušilo pár bublin. To jak tam prdí žáby, říkával Pepa už od svých sedmi let a vždycky se tomu s Jaromírem zasmáli. Jaromír ten večer provedl už počtvrté svůj ochutnávačský rituál a pak se to stalo.

Najednou se objevila a prý: „Ahoj klucí, máte tu volno?“ Figuru jak přesýpací hodiny pěkně přeštípnutou v pase, sukničku proklatě krátkou, že kdyby ji neměla, o moc víc by už neviděli. Prsíčka jak dvě bábovičky vanilkového pudinku s tušenou malinou uprostřed. Prostě roštěnka, které se u nich ve vsi už dobře dvacet let nevyskytují. Jen tím, že přišla, dokázala vytvořit nevysvětlitelné napětí, které všem chlapům zatemňuje mozek a zvedá poklopce. Tahle holka za sebou táhla zlověstné ticho jako nevěsta vlečku. V její přítomnosti všichni mlčeli a zírali. Tu jste okamžitě začali nenávidět a zároveň toužili si to s ní rozdat na nejbližších záchodcích.

A tak tam seděli, nic neříkali a to ticho jim prostupovalo jejich naježená těla, studilo je a rozpalovalo zároveň. Ona docucala umělohmotně růžovou malinovku, řekla: „Tak klucí dobrou.“ a byla fuč.

„Ste nám ňák zhasli, mládenci,“ vtipkoval starý Peterka.

„Ty vole, Peterko, kdo to byl?“ První našel řeč Pepa, byť to znělo o pár oktáv výš, jako by se mu zrovna chystaly prasknout hlasivky.

Jaromír se přidal. Cítil to stejně. „To byl teda nářez, Peterko! No, no, no vvviděls to, ty vole?“ Z rozčilení se mu vrátilo jeho koktání z dětských let, kterého ho zbavila až v sedmé třídě vyhlášená logopedka z Písku.

„No jo, pěkně nám rozkvetla, co? To je malá Boušová. Letos maturovala, tak je zase zpátky u starejch doma.“

Boušová? Ta malá holka, která si ještě nedávno patlala u sámošky ve vlasech žvýkačku? Boušová, která se při kvalifikačním zápase s Milevskem na tribuně počůrala a řvala tak, že nebylo slyšet píšťalku rozhodčího?

„No ty vole!“

Ten večer vrzaly žáby hlasitěji než obvykle. Anebo to byly možná mozkové závity těch dvou a možná to taky bylo jenom tím tichem, protože ani jeden z nich už nepromluvil.

Pepa uvažoval nad tím, jak se to tak stane. Člověk si žije, každý den práce, pak večer relax tady u rybníka, sem tam ten fotbálek, hasičské cvičení nebo turnaj ve volejbale s Ostrováky. A najednou se stane něco a ty máš pocit, že jsi sice nějak žil, ale o spoustě věcí jsi neměl ani páru. Že je kolem tebe ještě nějaký jiný život, tajný, kterého si nemáš šanci ani všimnout. A úplně tě to dostane. Z Pepy se stával tichý filozof.

Druhý den bylo Jaromírovo místo prázdné.

„Co s ním je?“ divil se starý Peterka.

Co s ním je? divil se Pepa. Jeho nejlepší kámoš z dětství, jeho životní parťák mu teď ani nezvedne telefon.

Jaromír nepřišel ani třetí den, čtvrtý, pátý, osmý. Ale do práce prý chodí. Říkala Mašková, že dělal v úterý v kravíně inseminace.

„Hele, kámo, po vsi se říká, že to dal dohromady s mladou Boušovou,“ ukončil všechny spekulace desátý den Jaromírovy nepřítomnosti Peterka.

A bylo to venku. Pepa už stejně ledacos tušil, ale teprve s vyřčenou pravdou na něj sedl smutek, protože dokud to nikdo neřekne, pořád se člověk může pohybovat kousek nad zemí a namlouvat si, že určitě, možná nebo snad. Teprve když to někdo pojmenuje, spadneš na zem a pak už v tom bahně pravdy trčíš rovnýma nohama po kolena a nikam neutečeš. Pepa pil dneska večer na žal.

V týdnu se srazil s Jaromírem v samoobsluze.

„Ahoj, Jardo!“

„Ahoj, Josef, jak je?“

Mluvit o banalitách, a přitom se chtít zeptat na tu jedinou, nejdůležitější věc, to Pepovi moc nešlo. Samozřejmě, že si všiml, že Jaromír vypadá trochu jinak. Jak by jeho máma řekla, tak jako upraveněji. Drobný copánek z pár pramínků vlasů na zádech, který si pěstoval už od střední, zmizel. To tam bylo i tričko MotorOil s vypálenou dírkou od cigarety z loňské pouťové zábavy.

„Ty už nechodíš k Peterkovi?“

„No, sorry, já toho mám teď trochu moc. Nestíhám, Josef, nestíhám,“ Jaromír trochu provinile pokrčil rameny a za zády schovával lahev červeného a brambůrky extra hot chilli.

„Odkdy piješ víno?“ neodpustil si rýpnutí Pepa.

„To je pro mámu. Hele, tak někdy, musím padat. Čau!“ vyhrkl Jaromír a proklouzl ven. Za ním kouřová clona nevyřčených vět a únavy. Teprve teď si Pepa uvědomil, jak byl Jaromír bílý a ztrhaný, kruhy pod očima. Holt mu dává pěkně zabrat, mrcha.

V samoobsluze Pepa potkal ještě Marunu. Souhlasil, že s ní půjde do kina, protože zrovna v té chvíli se nedokázal nijak bránit jejím návrhům. Odolával jí dobře dva roky, ale teď se cítil slaboučký a bez energie jako zlomená sirka, cítil se podvedený, zrazený a sám.

V následujících dvou týdnech viděl s Marunou dvě romantické komedie. Jednu s Alecem Baldvinem a druhou s Bradem Pittem. Nepamatoval si název ani jedné z nich. Pak byl taky jednou nakupovat v Písku a jednou v Táboře, když teď jsou ty letní slevy. Skoro obden chodil na procházky do lesa za vesnici. Znovu si potvrdil, že je chůze naprosto zbytečná a velice zdlouhavá aktivita, ale Maruně se to líbilo. Říkala, že prý je to krásně romantické a procházka na čerstvém vzduchu ještě nikomu neuškodila. Pepa sice měl jako rostlinář čerstvého vzduchu každý den až až, ale mlčel. Vlastně s Marunou většinu doby mlčel. Ona si to vykládala jako tichý obdiv a souhlas, on nad tím nechtěl přemýšlet. Nechtěl už přemýšlet nad ničím. Připadal si jako klacek v potoce, který taky neudělá vůbec nic s tím, kam ho proud zanese, když už do toho jednou spadl. Peterkovu kiosku se zdaleka vyhýbal.

A tak zase vyrazili jednou kvečeru na procházku a zastavili se u obecní vývěsky. Maruna tam zastavovala pokaždé a všechny ty letáky, obecní sdělení, plakáty a smuteční oznámení pečlivě pročítala. Tentokrát zemřela stará paní Kabrlová, byla už stará, chudinka, a pro rodinu je to vysvobození. A pak taky: Občané, noste to svý nepotřebný oblečení do kontejneru. Dětem v Africe se bude hodit a ve čtvrtek si ho charita zase odveze.

„Tak co, Pepo, že bychom ti probrali šatník?“ Pepa ani nepostřehl, že se Marie nenápadně pozvala k němu domů a spíš tiše přemýšlel, kdože z druhé strany vývěsky načmáral „Vášová smrdí“.

„Tak Pepo!“ nedala se Maruna, potěšená svou důmyslnou šikovností, jak se jí to pěkně podařilo navléknout. „Já bych ti to všechno starý oblečení vyházela a koupili bysme nový. Co říkáš? A pak taky jednou, až budeme jako úplně spolu, sestěhovaný víš, bychom mohli přistavět. Jako na tu stranu k potoku. To by bylo fajn, ne?“ a Maruna snovala a snovala a ani si neuvědomila, že její oběť už mezitím dávno potrhala pavučinu.

Pepa se prostě rozhodl, že už nebude nějaký klacek v potoce vláčený proudem nebo nedej bože bezbranný brouček střízlíček chycený do pavoučích sítí.

„Kam deš, Pepo?“

Pepa šel tam, kam ho táhlo srdce. A Maruna rozkročená před obecní vývěskou mu v tom nemohla zabránit.

Peterka měl docela plno, ale jeho místo bylo volné. A pobledlý Jaromír zrovna dokončoval svůj pivní rituál. Právě si slastně olízl ukazovák, zamlaskal a zhluboka se napil. Podíval se na Pepu, nepatrně kývl hlavou na pozdrav a spiklenecky zamrkal.

„Jako křen, Josef, jako křen.“

„Tak ste zase zpátky, hoši? Podzim na krku, už jsme tu o vás začínali mít strach!“

„Jako bysme ani nikde nebyli, viď Josef!“ A cigaretou propálená dírka pod lemem Jaromírova trička MotorOil se zdála být zase o něco větší.

Autor: Gabriela Bartošová | čtvrtek 31.7.2014 9:30 | karma článku: 13.35 | přečteno: 739x

Další články blogera

Gabriela Bartošová

Jak se žije drobným živnostníkům

Každé ráno se budím okolo deváté. Poté, co si udělám anglickou snídani na vidličku, se rozvláčnými pohyby ve svém měkoučkém flanelovém župánku jen tak bezcílně poflakuju bytem.

4.3.2016 v 12:48 | Karma článku: 40.30 | Přečteno: 3345 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Jak jsem se ve 40 učila lyžovat

To vás takhle nazují do těch středověkých nástrojů útrpného práva, kterým se říká „lyžáky“, ale vy jim už po pár minutách neřeknete jinak než „španělské boty“ (případně sarkasticky „kozačky“).

8.2.2016 v 12:24 | Karma článku: 13.50 | Přečteno: 559 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Jak jsem vyhrála 400 milionů

Stalo se. Jednou v neděli jsem vyhrála. Asi za to může ten nápis v koupelně na zrcadle. V záchvatu motivace a snahy o pozitivní myšlení jsem si tam starou rtěnkou napsala: „Věřím, že vyhraju 400.000.000 Kč.“

10.12.2015 v 10:20 | Karma článku: 34.83 | Přečteno: 4141 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Profilové fotky aneb znáte dobře svého avatara?

Každý (teda kromě těch, kteří mezi námi žijí v jiné než online realitě) máme svého avatara. Naši představu o sobě sama, takovou, kterou se prezentujeme na internetu. Prostě profilovou fotku.

23.11.2015 v 9:53 | Karma článku: 8.78 | Přečteno: 307 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Pavel Kamas

Letní příběh o ne-moci

Jmenovala se Koky. Lépe řečeno Kok, ale jelikož byla slečna, Koky znělo lépe. Někdy jí rodiče a kamarádi říkali kočka. Nebo zlatá kočka.

20.8.2017 v 21:35 | Karma článku: 7.45 | Přečteno: 204 | Diskuse

Iva Marková

Liduška

Když se na Lidušku zadíváte, mohli byste si pomyslet: „Chudák holka, nemá to v hlavě v pořádku...“ a budete mít jistě pravdu.

11.8.2017 v 8:32 | Karma článku: 19.60 | Přečteno: 527 | Diskuse

Jana Mrázková

Jde to (horko těžko) i bez děšťovky

Možná by mne to ani netrklo, kdyby Petr Vacek v sestřihu Všechnopárty nelíčil, jak vodou z vany, kde se vykoupal, splachuje záchod.

7.8.2017 v 21:33 | Karma článku: 15.57 | Přečteno: 734 | Diskuse

Alena Damijo

Z bláta do louže aneb britské léto pod stanem

Hurá, týdenní festival alias rodinná dovolená pod stanem v kouzelném anglickém národním parku New Forest je konečně tady! Organizátor akce navíc už v lednu s úsměvem prorokoval slunečno a teploty neklesající pod 29 °C.

7.8.2017 v 10:30 | Karma článku: 14.13 | Přečteno: 409 | Diskuse

Iva Marková

Pařezáče ne?

Jela jsem autem za takovou nablejskanou motorkou. Prostě taková ta "hustá mrtěkára“, jak říkají naše ratolesti, co zabere víc jak půl silnice.

31.7.2017 v 11:22 | Karma článku: 15.69 | Přečteno: 587 | Diskuse
Počet článků 16 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1453

"Za 20 let vám budou mnohem víc vadit věci, které jste neudělali. Mnohem víc, než ty, které jste udělali. Takže zahoďte svoji zaprděnost. Odplujte od bezpečného břehu. Chyťte dobrodružný vítr. Objevujte. Sněte. Zkoumejte." Mark Twain

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.