Tak zase přišla. Vyzáblá Mirka. Zvu ji poslední dobou k nám na večeři už jen ze zvyku. Tentokrát má v ruce umělohmotnou krabičku a v ní něco hnědého. A mně je jasné, že z mého kotlíku guláše a mísy cibulových kynutých knedlíků nepojí a ani se nedotkne pudinkového triflu, který jsem okoukala v pořadu tamté, co do všeho rve smetanu, šlehačku a máslo. Nic jiného jsem ani nečekala. Je mi to líto. Je mi jí líto.
Přitom jsem ji vždycky obdivovala. Byla krutě cílevědomá, měla tah na bránu. Dokázala jít za tím, co chtěla, až do konce. Pro někoho to možná bylo přes mrtvoly, ale fakt je, že vždy dosáhla to, co chtěla. Jako moje nadřízená v práci byla spravedlivá a naučila jsem se od ní spoustu věcí. Třeba jak se vydržet dívat druhému do očí a neuhnout přitom pohledem. Řekla mi na férovku, že v těch volných sepraných džínách mám ránu jako manželka Klementa Gottwalda a pak taky že se mám vybrečet doma, ne v práci. Kromě toho to byla velká gurmánka. Jak se motá sushi, na které jsem sbalila svého manžela, mi ukázala taky ona. Už před čtyřmi lety mě učila nakupovat na farmářských trzích: vajíčka tam vzadu, chřest kupovat jen od května do půlky června a od té se špinavými nehty česnek nebrat, má ho často shnilý.
Pak se rozešla s Pavlem, který tu úspěšnou ženskou vedle sebe neustál, a Mirka dostala rázem nový impulz do života. Každý konec je přece začátek něčeho nového! Má teď spoustu času pro sebe. Propadla zdravému životnímu stylu… a ten jí bohužel ničí zdraví, hlavně to psychické.
Možná to začalo už těmi farmářskými trhy a já si toho jen nevšimla. Pak mi měly být asi podezřelé i její řeči o tom, že do supermarketu chodí jen ignoranti. Prý, jestli jsem neviděla tu poslední reportáž o popelnici Evropy a polských potravinách!
Další, co si pamatuju, bylo její bio období, které vlastně ve své extrémní podobě trvá dodnes. Nepozřela nic, co tu zelenou nálepku neneslo. Jednou jsem na její počest a jí pro radost udělala bio večírek. Bio jednohubky, bio saláty, bio dort, šťávy ze zaručeně bio ovoce, sehnala jsem dokonce i bio víno. Taky jsem tím nakupováním strávila o dvě hodiny (a asi o tisícovku) víc, než kdybych zašla do onoho „fekálního“ supermarketu. Mirka přinesla plech se sezamovou plackou a předvedla nad mým výkonem velkou míru nadšení. Ošálila mě na celkem dlouho, než jsem si všimla, že vlastně celou dobu konzumuje jen ten svůj bio zázrak. Tehdy se mě to dotklo. Ona mi prostě nevěří, že všechny ty věci jsou bio.
Dnes už nevěří, že se u nás vůbec nějaké bio potraviny prodávají. A mohou mít zelených nálepek a garancí, kolik chtějí. Nikomu se nedá věřit. A pomalu nic se tu nedá jíst. Zelenina a ovoce? Ty můžeš sníst jen do 30 minut od utržení, jinak jíš mrtvoly s nastartovaným hnilobným procesem. Jejím posledním hitem jsou semínka jakýchsi tropických trav, kterými se ze zoufalství s ve snaze uniknout hladovění živí lidi v pouštní Africe. Účinek zaručen, semínka jsou to však tak titěrná, že skoro ani nejsou vidět. Obávám se, že za chvíli přestane být vidět i sama Mirka. I já z ní teď vidím jen tu umělohmotnou krabičku s pohankovým nákypem… Jó, Mirka, ta vždycky uměla jít i přes mrtvoly. Začínám mít strach, aby tentokrát nepřekročila tu svou.
