Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Žluté nebe, modré slunce

30. 12. 2012 16:48:00
Ráda bych vám představila Anušku. Je to sedmiletá holčička. Lékaři u ní diagnostikovali opožděný vývoj řeči s podezřením na poruchu intelektu. Diagnóza je potvora, nelítostná zkratka, která vás místo po stráni okolo potoka vede přímou cestou přes ošklivý betonový plácek. Diagnóza z vás udělá číslo ve statistice, údaj. Anušku mám moc ráda. Za to, že pořád svéhlavě kreslí žluté nebe a modré slunce, i když jí všichni okolo říkají, že rozumné holčičky to malují naopak. Díky Anušce taky vím, že slova nejsou zas tak důležitá. Důležitější je slyšet vrzání skřítka ve staré jabloni na zahradě a rozumět řeči vlaštovek. No ne? To přece stojí za úvahu.

...

Prošla školními vraty a usadila se na kamennou zídku. Tady má čekat na Michala. Je o dva roky starší a každý den ji po škole vodí domů.

Dneska brali roční období. Paní učitelka se jí zeptala, jaké má nejradši. Nemohla se rozhodnout stejně, jako když se jí brněnská babička ptá, jestli má radši tátu nebo mámu. Od samého rozhodování ji rozbolela hlava. Řekla, že má nejradši to, které je teď.

„Takže Anuška má ráda jaro,“ shrnula to pro ostatní děti učitelka. Ne, ne, to je špatně, křičelo všechno v Anušce. Nejradši má přece jakékoli roční období. To, které je právě teď. V létě bude mít nejradši léto a na podzim zase...

Chtěla to ještě jednou vysvětlit, ale nemohla najít ta správná slova. A to se jí stává často. Kdyby uměla promítnout na tabuli obrázek ze své hlavy, bylo by to všechno jednodušší. Často si to tak doma promítá na zeď. Jak třeba křehce cinkají bílé hlavičky sněženek a opatrně vykukují za studnou. Aby ne. Punťa, ten na dvoře hned všechno rozšlape. Mámina letní barevná sukně, plná obrovských kytek, lehoučká jako vítr, který si v noci pohrává se záclonou v otevřeném okně jejího pokoje. To když dovnitř vchází luční víla. Krásně voní čerstvě sklizeným senem a mateřídouškou. A pak taky papírový drak větší než její kolo. Loni jí ho koupil táta v obchoďáku. Je tak obrovský, že se těšila, jak ji zvedne do oblak a zanese někam do dalekých krajů. Třeba tam, kde jezdí velbloudi z pohlednice, kterou dostala od Evičky z prázdnin v Egyptě. Anebo její červená lyžařská čepice, tu má moc ráda. Jak jí chlupatými klapkami měkoučce zakryje uši a ona pak může dělat, že neslyší. To jí zase poradil Eda. A taky to, že když si lehne na led rybníka a bude poslouchat, uslyší, co si na dně povídají kapři. Eda přísahal, že mu vyzvonili, co Anuška dostane pod stromeček. A nechtěl jí to říct. Někdy ji Eda štve, ale jinak je to její nejlepší kamarád.

Zato slova Anušce moc nejdou. Zvlášť když je od ní někdo čeká. Neumí mluvit tak pohotově jako Evička. Paní učitelka si ani nevšimla, že samou námahou rudne až za ušima a že chce ještě něco říct. Anuška z toho byla už tak zoufalá, že začala brečet. „Děje se něco?“ A Anuška nedokázala říct zase ani popel. Tak řekla, že by potřebovala na záchod. Paní učitelka s ní poslala Evičku.

„Co řveš?“ obořila se na ni na chodbě Evička. Pak už smířlivěji dodala, že ji to ve třídě stejně nebavilo. A tak si sedly na záchodě na okno a dělaly z toaletního papíru malé kuličky. Ty se budou hodit na bitvu s klukama před tělocvikem. Když je tam paní učitelka přistihla, moc se zlobila. Anuška bude mít doma asi zase průšvih.

Teď seděla na zídce plotu s plaňkami natřenými nazeleno, klátila nohama a čekání jí přišlo už moc dlouhé. A tak si začala povídat s Edou. Eda je vždycky s ní, když ho potřebuje. A hlavně, s Edou nemusí složitě vymýšlet slova. Promítá mu obrázky z hlavy a on okamžitě uhodne, co si Anuška právě myslí. Je to taková jejich hra.

Zrovna pozorovali bílý mrak na jinak úplně modré obloze. Sledovali, jestli se napíchne na věž kostela. Ta věž je tak vysoká, tvrdil Eda, že se určitě napíchnout musí. A Anuška si začala představovat, jak z toho bílého mraku kape na střechu kostela smetana, protože co jiného uvnitř tak smetanového mraku může být. Jak bude střecha celá bílá jako od cukrové polevy. A právě v té chvíli přiletěl.

Sednul si Edovi na klín a jednou nebo dvakrát plaše roztáhnul křídla. Podíval se nejdřív na Edu, pak na Anušku a poodletěl o pár planěk dál. Ani jeden z nich z něj nespustil oči. Měl krásná bílá křídla pocukrovaná jemným růžovým práškem. Anuška by přísahala, že voněl jako růžovobílí maršmeláci, které si každý týden kupuje z kapesného. Motýlek roztáhl křídla a poodletěl zase o kousek dál.

Ty, povídá Eda. On nás chce někam vést.

Jasně, chce nám něco ukázat, radovala se Anuška. To bude dobrodružství! Myslíš, že ví o nějakém pokladě?

No, jasně. Ví o velkým zlatým pokladě a chce nám k němu teď ukázat cestu.

Za rohem u školních pozemků ho ještě viděli, ale pak splynul s oblohou a bílými květy akátů. Smůla. Poklad měli takhle blízko!

Já vím, kam letěl, prohlásil sebevědomě Eda.

Já taky, pomyslela si Anuška. Jde se k potoku. S tátou jich tam v sobotu viděli celý hejno! A třeba se schoval do té staré vrby. Ta je přece úplně vykotlaná, jako dělaná na tajnou skrýš pro všechny bělásky na světě, když zrovna nechtějí být vidět.

„Je tam poklad,“ prohlásila Anuška s uchem přitisknutým na kůru stromu. Zevnitř vrby se ozývalo chroupání, cinkání a vrzání. Chvíli s Edou tiše poslouchali.

Je tam poklad, opakovala Anuška a Eda jí dával zapravdu. Stáli tam spolu, objímali vrbu a poslouchali tajuplné zvuky. Je tam poklad a my to nikomu neřeknem. Bude to naše tajemství.

...

A tak jsme ji našli. Celé odpoledne a večer jsme hledali se všemi sousedy. Nakonec přišli Polákovi, že prý ji Helenka viděla u potoka. Když jsme dorazili, seděla u vrby a z pampelišek si pletla věneček. Říkala, že jsou to zlaté dukátky a ve vrbě jich je celá truhla.

Autor: Gabriela Bartošová | neděle 30.12.2012 16:48 | karma článku: 11.23 | přečteno: 749x

Další články blogera

Gabriela Bartošová

Jak se žije drobným živnostníkům

Každé ráno se budím okolo deváté. Poté, co si udělám anglickou snídani na vidličku, se rozvláčnými pohyby ve svém měkoučkém flanelovém župánku jen tak bezcílně poflakuju bytem.

4.3.2016 v 12:48 | Karma článku: 40.30 | Přečteno: 3345 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Jak jsem se ve 40 učila lyžovat

To vás takhle nazují do těch středověkých nástrojů útrpného práva, kterým se říká „lyžáky“, ale vy jim už po pár minutách neřeknete jinak než „španělské boty“ (případně sarkasticky „kozačky“).

8.2.2016 v 12:24 | Karma článku: 13.50 | Přečteno: 559 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Jak jsem vyhrála 400 milionů

Stalo se. Jednou v neděli jsem vyhrála. Asi za to může ten nápis v koupelně na zrcadle. V záchvatu motivace a snahy o pozitivní myšlení jsem si tam starou rtěnkou napsala: „Věřím, že vyhraju 400.000.000 Kč.“

10.12.2015 v 10:20 | Karma článku: 34.83 | Přečteno: 4141 | Diskuse

Gabriela Bartošová

Profilové fotky aneb znáte dobře svého avatara?

Každý (teda kromě těch, kteří mezi námi žijí v jiné než online realitě) máme svého avatara. Naši představu o sobě sama, takovou, kterou se prezentujeme na internetu. Prostě profilovou fotku.

23.11.2015 v 9:53 | Karma článku: 8.78 | Přečteno: 307 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Klára Bártová

Ester (39): Dnes nechápu, jak jsem to mohla přežít!

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se rozhodla promluvit.

22.8.2017 v 12:31 | Karma článku: 12.78 | Přečteno: 716 | Diskuse

Edna Nová

O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)

Zbláznit se může každý. Jako vážně. Trochu mě zaráží, že si stále někteří lidé myslí, že deprese je něco jako špatná nálada. O depresi mluvím hodně, protože deprese neznamená, že jsem přecitlivěla chudinka bez sebevědomí.

21.8.2017 v 16:15 | Karma článku: 35.72 | Přečteno: 3828 | Diskuse

Edna Nová

Mé představy o ideálním muži (aneb jak si z blogu udělat seznamku)

No tak představovat si ta holka může ledacos. Aby to taky nepřepískla a nezůstala na ocet. Čeká snad prince na bílém koni?! A nejhorší jsou ty trapné pětatřicítky, které spolkly všechnu moudrost. Doufám, že tak dalece ještě nejsem

21.8.2017 v 8:18 | Karma článku: 29.59 | Přečteno: 2114 | Diskuse

Jitka Štanclová

Machruješ a neumíš ani pověsit prádlo!

Je až s podivem, co se člověku po létech vybaví, když vidí někoho věšet prádlo. Už za mého mládí platilo, že nejlepší aviváž je čerstvý vzduch a nejlepší žehlička je svěží vítr. A taky to, jak prádlo pověsíte.

20.8.2017 v 19:49 | Karma článku: 22.22 | Přečteno: 888 | Diskuse

Kateřina Kostrůnková

Malá radost pro staré lidi v domovech

Bydlí tam, často jen leží a v mnoha případech se nemají na co těšit. Jejich rodina se k nim nedostane tak často, jak by si přáli. Každý zájem o ně je pro ně velkým potěšením a vysvobozením z dlouhého všedního dne.

20.8.2017 v 14:08 | Karma článku: 19.03 | Přečteno: 555 | Diskuse
Počet článků 16 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1453

"Za 20 let vám budou mnohem víc vadit věci, které jste neudělali. Mnohem víc, než ty, které jste udělali. Takže zahoďte svoji zaprděnost. Odplujte od bezpečného břehu. Chyťte dobrodružný vítr. Objevujte. Sněte. Zkoumejte." Mark Twain

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.